Dost bylo Netflixů a Dafilmsů, po skoro roce se otvírají kina (juch) a alespoň ta česká startují stylově: na čtrnáct dní uvedou v předpremiéře rumunský Smolný pich aneb pitomý porno, který je ale mnohem víc o současném světě než o pornu. Radu Jude nenutí herce do pravidelných výtěrů z nosních dutin, striktně si dezinfikují ruce, dodržují rozestupy a nosí děsně infantilní roušky.
RECENZE (KS) — Emi (Katia Pascariu) se svým manželem natáčí vlastní porno – Emi ráda procházky a Emi učí dějepis. Nahrávka unikne do internetových vod, kde ji čapnou žáci, a je zaděláno na solidní průser, který musí co nejdřív vyřešit. Cesta je to dlouhá a trnitá, asi tak jako první část filmu, která je ale symbolicky nejnabitější ze všech. Všechny vyřknuté věty by se asi daly spočítat na čtyřech lidských končetinách, ale vizuálně roztáčí Marius Panduru (kamera) hon za zvěčněním bukurešťských ulic plných žlutobílých šalin, igelitových tašek, bezohledných obyvatel a vizuálního smogu.
Snímek dělí zářivě růžová s rámečkem jako z obálky titulů červené knihovny na tři kapitoly, které spolu na první pohled úplně nesouvisí. Ta druhá působí jako strukturovanější a významově bohatější How to… with John Wilson (2020), je svižná a kromě toho, že divák zjistí, že nejvyhledávanější slovo na netu je blowjob, a zkoukne špatný vtip o blondýně, dostane taky malou exkurzi do dějin: třeba k pozdravu vůdci nebo do dob rumunské revoluce. Návaznost ve třetí části už je jenom milým překvapením, které odrovná pozornější jedince, jež kromě titulků stihnou postřehnout i drobné nepřesnosti v zasedacím pořádku.
Na ten totiž rozzuření rodičové během slovního lynčování nebohé sexy úči moc nehledí a radši hodně dopodrobna rozebírají promítané video, o které ale vlastně nejde. Spíš je to přehlídka současné společnosti, která je propletená technologickými vymoženostmi, dezinformacemi, hejty a hlavně touhou mít vlastní názor. Během schůzky naráží mimo jiné i na téma masakru rumunské armády z roku 1941, kterou Jude zpracoval už před třemi roky ve snímku Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři (2018). A tak se vedle domácího porna staví téma etnických vražd z druhé světové, což může na jednu stranu působit komicky a zároveň poukazovat na to, co jsou opravdové katastrofy.
Silviu Ghetie / Micro Film 2021
Rozjíždí se neukočírovatelná diskuze nad tím, co vlastně s Emi bude – učit nemůže, protože je morálně zdiskreditovaná nejen u žáků, ale především u rodičů, kteří si pečlivě upravují roušky s logy svých zaměstnavatelů tak, aby jim nevyčníval nos. S Nesvačilovou přichází na scénu trochu mrzení, nic zas tak zásadního se nestane a kontext pochopí zřejmě jen český divák.
Kdo by čekal na jasný konec, má smůlu, Jude nabízí totiž hned tři. Ve spleti vizuální symboliky, hravosti a aktuálnosti by ale jeden těžko na konec čekal, spíš se po snímku dostaví zármutek nad tím, proč to nepokračuje dál. Emi z toho ale zřejmě vyjde jako vítězka: je jí to všechno jedno.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (KS) — Pandemický výlet po Bukurešti, sbírka náhodně generovaných pojmů a skupinová konverzace na Facebooku. Porno pro příznivce symboliky a obraz dnešního světa tak, jak ho radši nechceme vidět.
napsala Kristýna S.
