Typická anglická krajina – ovce v kopcích, políčka hned vedle pastvin. A na tuhle scénu vstupuje rozpustilá Bathsheba Everdeen (Carey Mulligan) v sedle, aby zatočila s celým tím Viktoriánským pojetím ženy, ale spíš sama se svým životem. Protože v knize Thomase Hardyho se lidský osud odvíjí od těch nejmenších voleb – a Bathsheba jich má před sebou víc, než jenom tři.
RECENZE (LČ) — Na Far from the Madding Crowd je hodně znát autorita knižní předlohy. Thomas Vinterberg, dánský režisér, kterého proslavil zejména na Oscara nominovaný "Hon", se ale před klasikou bristké literatury sklání tak akorát. Protože se jedná o Vinterbergův první neautorský film, nabízí se kritika neosobitosti a příliš odlišné stylizace. Oba prvky ale ve výsledku tvoří klady filmu.
V momentě, kdy Bathsheba cválá vstříc sluncem zalitým pastvinám, už ji vyhlíží dobrácký pastýř Gabriel Oak (Matthias Schoenaerts). A od jeho příběhu se vlastně odvíjí i rozjezd filmu. Jenže předlohu Far From the Madding Crowd nepsala Jane Austen, a tak hned v prvních deseti minutách vykoktá Gabriel, poblázněný Bathshebinou volností ono "chci si vás vzít", abychom v zápětí z jejích úst uslyšeli jedno z ještě několikrát obměňovaných odmítnutí. Tak to jde pořád dokola, jenže i když to zní nudně, anti-viktoriánská premisa "k čemu manžela?" je velká zábava. Carey Mulligan je tak správně drzá, nerozhodná, ale i upřímná, že se nejde divit, proč ji všichni tolik chtějí. Jejím druhým nápadníkem je v zápětí představený samotář Willliam Boldwood (Michael Sheen). Trojúhelník pak uzavře Frank Troy (Tom Sturridge), zhrzený arogantní voják, který se na rozdíl od dvou starších pánů nebojí jít přímo na věc. Ústřední trojice chlapů pak krásně krouží kolem Bathsheby a je skvělé sledovat, jak si pastýř Gabriel dělá naděje při romantickém mytí oveček, aby se o chviličku později odnikud vynořil Mr. Boldwood se svýma psíma očima a staromládeneckým plnovousem.
Nejsou to ale jenom silné postavy a všudypřítomná má mě ráda/nemá mě ráda chemie, co táhne děj kupředu a dělá jej zajímavým. Vinterbergova režie je možná klasičtější, než jak jsou jeho fanoušci zvyklí. Své naturalistické pojetí některých životních momentů ale převádí i na pole adaptace literárního díla. Třesoucí se kamera v některých scénách nepůsobí křečovitě, naopak, doplňuje statické záběry krajiny a jinak přesné nájezdy. Některé scény logicky vyčnívají pro svou estetiku (tragédie Gabrielova stáda v úvodu je nasnímána výjimečně), některé jsou prostě potěchou pro oko (krajinky). Charaktery postav ale vůbec nesledujeme ve škrobených námluvách, přímo naopak; všichni "Bathshebini muži" se postupně obnažují víc a víc ve snaze získat ji jenom pro sebe.
Zvláštní místo má pak v Hardyho předloze symbolika. Film s ní samozřejmě pracuje také, už proto, jak věrně se scénář drží děje knihy a nevynechává žádný podstatný detail. A tak meč seržanta Troye spolehlivě připomíná jeho sexualitu a pastýřská hůl Gabriela zase věrně poskytovanou oporu. Největší změnou charakteru ale neprojde žádný z můžu (i když jsou všichni střídavým odmítáním a zájmem poznamenáni). Na samém začátku filmu, ještě před tím, než začne hlavní dějová linie odehrávající se na farmě, kterou Batsheba zdědí po svém strýci, jí zhrzený Gabriel daruje jehňátko. Nic by v daném okamžiku okatěji nevyjádřilo její nevinnost. Postupem času si Bathsheba uvědomuje, koho že to vlastně miluje, a když je i ona zrazená, dospívá. Z té nespoutané dívky, která si svobodně jezdila na koni, je paní domu, která ztratila svou autoritu. Carey Mulligan svými roztomilými obličejíky dokázala výborně zachytit tu první Bathshebu, mladou holku, která neví, co chce, ale jde jí i druhá, vážnější poloha. I když totiž Far From the Madding Crowd vypadá jako čistě romantický film, to nejdůležitější přidává osudovost a všudypřítomné drama všedního života. Bathsheba neřeší, jaký kurz vyšívání jí bude více vyhovovat, ale hasí stodolu nebo přehazuje seno.
Jemné náznaky rovnoprávnosti obsáhl ve svém díle už Hardy, není tedy divu, že tak samostatná ženská postava, jako je Bathsheba, bude mít problémy s hospodařením. V centru filmu je ale něco úplně jiného. Je to volba jako taková – a i pitomost, jako v žertu odeslaná valentýnka, ovlivňuje ve výsledku Bathshebin život. Skrz chyby a poučení se dostává k sladkému konci, který je sladký tak akorát. Stejně tak akorát působí i barevná stylizace, kostýmy a Vinterbergova režie. Nesnaží se vložit do filmu příliš osobitosti – pracuje přeci jen s daným scénářem, který se zase pevně drží předlohy.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LČ) — Nelze se tedy ve výsledku na nic zlobit, naopak – film na plátně funguje výborně a celistvě, zvraty přicházejí v nečekaných momentech a postavy mají svoje dobře zahrané maličkosti, které prozradí jejich charakter. S vyjímkou nevýrazné hudby tak snímek spojuje všechno – od culící se Bathsheby po stylizaci – tak, že by se dal označit za "moderní klasiku převedenou na plátno" – se vším pozitivním, co k tomu patří.
napsal Lukáš Č.
