Jak vycvičit kaprarecenze

Aquaman

napsali

Jakub Brych a Adam Hencze

dne 17/12/2018

Co ještě psát o komiksovkách, řečeno bylo dost, výčtem zhůvěřilostí typických pro warnerovskou produkci bych jen opakoval stokrát řečené. S každou další projekcí filmu z DCEU se podíl masochistické zvědavosti zvyšuje na úkor podílu prostého těšení se na film, které upřímně už skoro neexistuje (i když abych nekřivdil, Marvel se tomu taky nevyhne, čau Thore 3). Aquaman navíc startuje z nezáviděníhodné pozice jednoho z nejvysmívanějších a nelichotivými memečky nejvíce ověnčených hrdinů. Výzva je jasná – došlápnout si co do srandistiky na Marvel a vyhnout se totální trapnosti.

Obojí se jaksi taksi daří. Upřímně mi vlastně nikdy moc nevadila převážnělá nota, kterou Snyderovy filmy vehementně drtily, komiksovka pro mě nemusí být rozjuchaná, abych se u ní bavil, často spíš naopak. Problém byl vždycky jen v tom, že debilní film si seriózní kabát jen těžko obhajuje. Aquaman se o to snaží tak napůl, nehodlá ho úplně svlíknout, radši než to co chvíli sází skrz jeho záhyby vtipálkovské esopeso. Hlášky a pokusy o srandu působí jako záblesky zvráceného žertovného falu skrz fasádu z temného epična. Je to prostě bizár, od chobotnice hrající na bubny, přes atlantského vojáka nalezivšího spásu s hlavou v záchodě. Na jednou stranu se to všechno totálně bije, na tu druhou joudovství Aquamanova humoru plodí jakýsi zvláštní druh soucitných sympatií.

A jelikož ten samý druh náklonnosti vzbuzuje i herectví Jasona Momoy, má v tomhle ohledu Wanův film docela slušnou šanci ukrást srdce všech, kdo jako Ruby Sparks vždycky fandí outsiderovi. Největším paradoxem ale v tomhle případě je, že citový atak nevytváří záměr scénáře předložit Arthura Curryho jako vyděděného losera, čemuž se prostě věří dost těžko, ale právě zvláštně odevzdaná a zároveň snaživá herecká kreace Momoova, která svou „neprofesionálností“ odbourává tradiční respekt a odstup a sbližuje postavu s publikem. Pořád tu nicméně funguje schizma toho, že velká část filmu se tváří vážně a málo koresponduje s touhle floutkovskou tendencí.

Kromě jiných pomenších haluzí i roztomilých pitomostí (baštění růží ❤️) zarazí zvláštní nevyváženost soundtracku, který razí typicky epickou hudbu (očekávatelné), přiznaně laciný nepůvodní soundtrack (Africa jede), ale (!) místy i oldschool synťáky skoro jak z Blade Runnera, které v kontextu prve zmíněného sice působí trochu nemístně, dost možná by ale při sázce primárně na ně dostal film trochu originálnější fýling, určitě víc než s nenápaditými smyčci a patetickými trombóny.

Wan do toho posílá vše, co mu jeho armáda rybích animátorů poskytla. Ve výsledku jsou vidět velké peníze, obrovské měřítko a taková ta příjemná jistota blbosti, se kterou ten film přes dvě hodiny pracuje. Spílat nad narativem a (i na DCčko) šílenými dialogy asi už nemá smysl. Aquamana prostě nelze hodnotit objektivně jako snímek, co se snaží o něco víc, než vyrobit diváku příjemný večer v kině, s popkornem, nachos, kečupem, sodou, po celodenní šichtě.

A vlastně mě to trochu mrzí, protože jsem (jako člen té méně početné strany fanoušků) DCEU do jejich šílené týmovky (psali jsme zde) vlastně fandil, bral jsem i totálně přestřelené osudovo z Batman vs Superman, Eisenberga jako Luthora a Martha-gate, i Wonder Woman jsem odpustil závěr, kde se budované postavy a atmosféry totálně utrhávaly ze řetězu. A rybí muž do toho moc nesedne, nejen, že se svých superhrdinských kolegů kvůli válce mezi herci a studiem straní, ale krom oné počítačové zábavy nenabídne ani vážno, ani komediálno. V rámci necelých tří hodin dostává screen time každý, jen ne Arthur – a ten své minuty na plátně využije pro hlášky, co sesbíral ze samého dna kalného oceánu, nebo pro mimózní laškování s Amber Heard, která mění motivaci a dračákovské přesvědčení ze "zákonně neutrální" na "zmatené dobro" každý druhý záběr. Kdybychom vzali v potaz druhotný filmový quest, tedy hledání malé mořské víly Nicole Kidman, tak by snad hlavním filmovým hrdinou mohl být Patrick Wilson, který tu nejen s přehledem všechny přehraje, ale má jako jediný jasnou psychologii a prochází normálním dramatickým vývojem. Představme si na chvíli přeeditovaného "Orm-mana" se stejným příběhem, jen z Wilsonovy perspektivy. A s geniálním, mušlím sestřihem.

Ať si ale každý říká, co chce – DCEU má filmově funkční postavy. To, jak s nimi po sólovkách studio zachází, je samozřejmě na pováženou, ale sólovky fungují, ať už jde o prorockého Man of Steel (2013) nebo loňskou Wonder Woman, kde Patty Jenkins demonstrovala, že nejen chlápci umí prát padouchy. Post-aquamaní nechuť tu pramení asi z toho, že všichni tito "temní" superhrdinové jsou v rámci svých hereckých masokostí prostě cool lidi, Cavill, Gadot, i ten Affleck – všeci z party to zkrátka uhráli, ve svých sólovkách se hledali a v týmovce se pak... nenašli, ale to nevadí. Jason Momoa to má jako Khal Aquo o dost těžší – netřeba chodit kolem horké kaše: je to zkrátka prkno, a nesejde na tom, jestli je jeho neherectví nějaký outsiderský záměr nebo sledování tajné agendy. Zkrátka to skřípe, stejně jako u Amber Heard (což už je divnější). Ústřední duo navíc dostane misi hodnou hledačů pokladu od doktora Jonese, který by jedinou zkřivenou grimasou nebo vystřeleným one-linerem o náckách strčil celý zdejší casting do kapsy.

Nemá smysl se tu ve střívkách dál pitvat – Aquaman je zkrátka takměř do puntíku recyklací Black Panthera, který letos vítězil nejen díky vkusnému exportu afroamerické adorace, ale především proto, že fungoval se svěžím světem a cool hereckou soupiskou. Nehodící se škrtněte a zaměňte Wakandu za podmořskou Atlantidu, což je vizuálně nelogická, jinak ovšem úžasná a propracovaná říše s Avatarovským feelingem a ponorkami od jezera hroch... Gunganů.

Kdyby tahle velkolepá pohádka s vílou, králem, bratry a Pánem océanu měla větší dramatické koule, hereckou přesvědčivost a nebála se vyjet ze stokrát ojetých kolejí, byl by tu potenciál na hit hodný vánočních blockbusterů. Rendery grafiků vyšly totiž pěkně a dobře, akce je vynalézavá a ne-snyderovská, tudíž výborná. A vlastně co naplat, Momoa se svými bicáky a prsáky do kin stejně naláká dost platičů na to, aby se tohle Warnerům i s nemalou kampaní do konce roku vrátilo i s dolarovým bonusem. Jen to mohlo být prostě minimálně o třídu lepší.