Co ještě psát o komiksovkách, řečeno bylo dost, výčtem zhůvěřilostí typických pro warnerovskou produkci bych jen opakoval stokrát řečené. S každou další projekcí filmu z DCEU se podíl masochistické zvědavosti zvyšuje na úkor podílu prostého těšení se na film, které upřímně už skoro neexistuje (i když abych nekřivdil, Marvel se tomu taky nevyhne, čau Thore 3). Aquaman navíc startuje z nezáviděníhodné pozice jednoho z nejvysmívanějších a nelichotivými memečky nejvíce ověnčených hrdinů. Výzva je jasná – došlápnout si co do srandistiky na Marvel a vyhnout se totální trapnosti.
Obojí se jaksi taksi daří. Upřímně mi vlastně nikdy moc nevadila převážnělá nota, kterou Snyderovy filmy vehementně drtily, komiksovka pro mě nemusí být rozjuchaná, abych se u ní bavil, často spíš naopak. Problém byl vždycky jen v tom, že debilní film si seriózní kabát jen těžko obhajuje. Aquaman se o to snaží tak napůl, nehodlá ho úplně svlíknout, radši než to co chvíli sází skrz jeho záhyby vtipálkovské esopeso. Hlášky a pokusy o srandu působí jako záblesky zvráceného žertovného falu skrz fasádu z temného epična. Je to prostě bizár, od chobotnice hrající na bubny, přes atlantského vojáka nalezivšího spásu s hlavou v záchodě. Na jednou stranu se to všechno totálně bije, na tu druhou joudovství Aquamanova humoru plodí jakýsi zvláštní druh soucitných sympatií.

A jelikož ten samý druh náklonnosti vzbuzuje i herectví Jasona Momoy, má v tomhle ohledu Wanův film docela slušnou šanci ukrást srdce všech, kdo jako Ruby Sparks vždycky fandí outsiderovi. Největším paradoxem ale v tomhle případě je, že citový atak nevytváří záměr scénáře předložit Arthura Curryho jako vyděděného losera, čemuž se prostě věří dost těžko, ale právě zvláštně odevzdaná a zároveň snaživá herecká kreace Momoova, která svou „neprofesionálností“ odbourává tradiční respekt a odstup a sbližuje postavu s publikem. Pořád tu nicméně funguje schizma toho, že velká část filmu se tváří vážně a málo koresponduje s touhle floutkovskou tendencí.
Kromě jiných pomenších haluzí i roztomilých pitomostí (baštění růží ❤️) zarazí zvláštní nevyváženost soundtracku, který razí typicky epickou hudbu (očekávatelné), přiznaně laciný nepůvodní soundtrack (Africa jede), ale (!) místy i oldschool synťáky skoro jak z Blade Runnera, které v kontextu prve zmíněného sice působí trochu nemístně, dost možná by ale při sázce primárně na ně dostal film trochu originálnější fýling, určitě víc než s nenápaditými smyčci a patetickými trombóny.