Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
 „Á, kolega Palach!“ S historickou figurou mučedníka lze nakládat porůznu. V zásadě jde ale o dvě možné varianty: mučedníka velebit, zbožšťovat, nebo naopak srazit na pevnou zem. Robert Sedláček svého Jana Palacha nechává dýchat vzduch smrtelných Pražanů, kteří mu nerozumějí. A je to tak dobře.

Eterrecenze napsal

Lukáš Červený

dne 28/8/2018

Takový přístup se snadno zvrhne: z Palacha, abstinenta a nekuřáka, by mohl být zásadový dobroser, připomínající všem dušínovsky jejich černá svědomí. Zvlášť díky úspornému herectví Viktora Zavadila tomu tak není. Jeho představa o Palachovi, jakož i Sedláčkova, nepramení z bázlivé úcty nebo povinnosti vzdát hold, což se vzájemně doplňuje s představou scénáristky Evy Kantůrkové. Palacha tvůrci nechávají brigádničit, chodit na rande a opíjet se s kamarádem z Ruska, zkrátka žít životem mladého studenta. I přes jalový milostný trojúhelník se díky tomu daří vykreslit kontext doby, její náladu a pod povrchem skryté napětí. Palachův čin má dopad o to větší, že se odehraje ve světě, kde se pozornost věnuje spravené remosce namísto ruských tanků pod okny.

Sedláček rozevírá nůžky mezi ideálem a skutečností: Palachův čin, jakožto ideál, nezapadá do zautomatizovaného světa opařeného Československa. Proto je bezprostředně provázen nejistotou i banálními příhodami, jako je čekání na benzinové pumpě nebo nakupování umělohmotných kanystrů. Banální jsou jen zdánlivě: Sedláček jimi šroubuje napětí a ještě více napomáhá divákovi, aby se vžil do role Palacha. Jeho okolí není nikdy úplně apatické, ale vždy se mu takové jeví. Když Palach vlastní matku pro vstup do strany popisuje jako „praktickou“, může snad to samé říci o profesorovi, který sedí a čeká, co se bude dít? Střet životních filozofií „umoudřelých“ dospělých s filozofií Palacha se hned několikrát odráží v dialozích. Spájí idealismus s všednodenní realitou: ta na něj zkrátka nemá čas. Pokud se však pozorně díváme a posloucháme, najdeme ve vatě slov hlubší podtext. Podobně Sedláčkova obrazová ironie směřuje k nevyhnutelnému, přičemž neztrácí punc uvěřitelnosti. I díky tomu je Jan Palach vším, čím Hořící keř nemohl být: namísto chtěného podobenství představuje osud člověka, který je smrtelný, ale jeho názory ne. K příznačnému éteru, který skutečný Palach vypil před zapálením, ten filmový jenom přičichne: vypít ho by znamenalo příliš se vzdálit od světa lidí, tedy těch, kterým chce posvítit. A to on nechce.
© Cinemart

Dalším spojováním zdánlivě protikladných světů je užití dobového materiálu. Vynalézavá je v tomto ohledu práce skladatele Michala Rataje. Závěrečná skladba, prolínající známé melodie s dobovými záznamy a klavírním akordem, je úderná. Stejně tak v průběhu filmu narazíme na odvážné prolínání nervózního podkladu s populárními písničkami, jako je „Hvězda na vrbě“. Jan Palach takovým nakládáním se zvukem i obrazem (viz štědrovečerní sledování televizní estrády u Palachů doma) rozebírá ne dobu jako takovou, ale naše nahlížení na ni. Odklání se od nostalgie, která v porevoluční kinematografii hraje prim: namísto „bolševika“, kde ale chtě nechtě uvízly příjemné vzpomínky, představuje dobu zašedlou. Dobu, která pro Palacha není k žití.
„Historie není pohled, nýbrž zodpovědnost,“ míní Patočka. Sedláček se pouze dívá: nechává tak svého hrdinu, aby k témuž závěru došel sám. V uplynulých banalitách jeho života se díky tomu skrývá poselství silnější, než v jakkoliv uctivém zpěvu. Filmový Jan Palach je zkrátka obyčejný, chytrý, zodpovědný kluk. To pořadí je důležitý.

trailer 1