„Á, kolega Palach!“ S historickou figurou mučedníka lze nakládat porůznu. V zásadě jde ale o dvě možné varianty: mučedníka velebit, zbožšťovat, nebo naopak srazit na pevnou zem. Robert Sedláček svého Jana Palacha nechává dýchat vzduch smrtelných Pražanů, kteří mu nerozumějí. A je to tak dobře.
Takový přístup se snadno zvrhne: z Palacha, abstinenta a nekuřáka, by mohl být zásadový dobroser, připomínající všem dušínovsky jejich černá svědomí. Zvlášť díky úspornému herectví Viktora Zavadila tomu tak není. Jeho představa o Palachovi, jakož i Sedláčkova, nepramení z bázlivé úcty nebo povinnosti vzdát hold, což se vzájemně doplňuje s představou scénáristky Evy Kantůrkové. Palacha tvůrci nechávají brigádničit, chodit na rande a opíjet se s kamarádem z Ruska, zkrátka žít životem mladého studenta. I přes jalový milostný trojúhelník se díky tomu daří vykreslit kontext doby, její náladu a pod povrchem skryté napětí. Palachův čin má dopad o to větší, že se odehraje ve světě, kde se pozornost věnuje spravené remosce namísto ruských tanků pod okny.
„Historie není pohled, nýbrž zodpovědnost,“ míní Patočka. Sedláček se pouze dívá: nechává tak svého hrdinu, aby k témuž závěru došel sám. V uplynulých banalitách jeho života se díky tomu skrývá poselství silnější, než v jakkoliv uctivém zpěvu. Filmový Jan Palach je zkrátka obyčejný, chytrý, zodpovědný kluk. To pořadí je důležitý.
