Premiéry, 18. červenec 2018 10:44Dědictví aneb KurvadušigutntágRecenze filmu Děsivé dědictví (2018, 126', US)

RECENZE (LČ) — Strach, to je emoce, se kterou horory kupčí a na kterou se jejich diváci vyloženě třesou. Hereditary předcházela pověst „nejstrašidelnějšího filmu roku“: před trailerem utíkaly děti z kina a už první projekce zvyšovaly tep. Mediální masáž rovná se hype; diváci, včetně těch, kteří horory nevyhledávají, se začali skutečně třást. Aby toho nebylo málo, zámořská kritika pěla ódy. Vyzdvihla režisérský um Ariho Astera, herecké výkony a právě onu hrůzu, kterou tento „chytrý horor“ vyvolává. Velká očekávání těžko plnit a paradoxně proto Hereditary selhává – pro svou všestrannost. Pomalé tempo, psychologická pečlivost, maximálně uvěřitelné prostředí… Dobře. Ale navrch ještě kopec duchařiny, okultismu, přízraků?

U Grahamů, ústřední rodiny filmu, je nadpřirozeno jako doma. Čerstvě zesnulá babička měla techtle se spiritismem a dcera Charlie je od pohřbu tak trochu… nesvá. S tím vším se trailer netajil, proto překvapuje, že od úvodního záběru (domek ve stromu a zmenšenina Peterova pokoje, ke které se ještě vrátím) nastupuje tísnivý hudební podklad. Jeho přehnaná návodnost („boj se, boj!“) odkazuje spíš k počátkům žánru, kde každý stín upíra podbarvovaly zlověstné smyčce. Na plátně se přitom v první půlce děje opak: sledujeme prostě rodinu, která se vyrovnává se smrtí. Annie, matka Charlie a Petera, se musí popasovat se samotným vyrovnáváním se: ptá se například manžela, jestli je divné, že necítí smutek, po večerech tajně navštěvuje terapeutická setkání pozůstalých. I z těch si odnáší smíšené pocity. V tomto plánu Hereditary funguje, Annie sledujeme se zaujetím, snažíme se pochopit, proč smrt v rodině prožívá jako úlevu. Až později se divák dozvídá, jakou matkou a babičkou jim vlastně zesnulá byla, jaká osudovost se až příliš pojila s její osobou.

Nastupuje problém číslo jedna, o němž byla řeč. Všechna prostředí (skupinka, kde Annie líčí historii rodu; domov, kde sledujeme její konfrontace s manželem-skeptikem a oběma dětmi), působí zcela uvěřitelně. Stejně tak herecké výkony rodičů (Toni Collette a Gabriel Byrne) jdou po psychologii. Vztahy v rodině, s ostatními: realismus. Věci, které se dít začnou, ale uvěřitelné nejsou. Pokud by tvůrci využili tohoto rozporu jako tvůrčího postupu, žádný problém. Aster však v dvojroli režiséra a scénáristy volí metodu zcela jinou.

Dům, kde se odehrává převážná část Hereditary, nechal vystavět jako domeček pro panenky. Ve studiu, kde každému pokoji šla snadno vyjmout zeď, pak herci defilovali jako v miniatuře. A to i díky záběrům, které si můžou dovolit distanc. Na tento postup se odkazuje uvnitř filmu. Jedním typem takových odkazů jsou přednášky na střední škole, kam Peter chodí, a kde – jaká náhoda! – zrovna probírají antickou tragédii. Tím se Hereditary snaží žánrově usadit i obhájit. Druhým, typicky postmoderním typem odkazů, jsou záběry na miniatury. Annie totiž vytváří zmenšeninu města s postavičkami, pokojíky a s nimi výjevy ze života rodiny Grahamů. Záběrem na jednu z miniatur film začíná: kamera od okna zabrousí ke zmenšenině Peterova pokoje, následuje detail a ejhle, stane se z ní skutečný Peterův pokoj. Tento trik vzbuzuje zájem, ale i zmatení. Do konce filmu navíc není uspokojivě obhájen. Naznačuje tu Aster, že je kdosi architektem – demiurgem – životů rodiny? Jsou opravdu jen kolečky v soukolí zosnovaného plánu, anebo se tím režisér bije do prsou a tvrdí „to já, já jsem zdrojem neštěstí těch postav!“ Tak či tak se Hereditary nejmenuje Nezvratný osud 6 a odkazování uvnitř vlastního světa (aneb „všechno souvisí se vším“) je samoúčelné. Dokonce z něj čpí snaha zavděčit se těm divákům, kteří se zoufale snaží odhalit klíč, návod a tento jednoduchý trik je uklidní.

Že je stejně jako tyto odkazy sám pro sebe i zbytek filmu, vysvítá na povrch při závěrečných titulcích. V kontextu celku totiž artové kejkle s dějovými elipsami upozorňují spíš na děravý scénář. Film v jednu chvíli záměrně dořekne něco, o čem divák dosud pouze tušil, aby v závěru vykecal úplně všechno. Křečovitě a doslovně. Pro ojedinělého fanouška Rosemary má děťátko orgasmus, ostatní v sále beze zbytku ostrouhají. Hereditary totiž jako rozmarný strýček slibuje všechno a nesplní nic. Vytříbenost obrazu je jen chladná snaha zakrýt neujasněné téma, herecká preciznost a vážnost, do které se film halí, zakrývá banalitu zla, které ukazuje. Nadpřirozeno je vedle dokonalých setů pěstí na oko, všeobjímající konspirace nafouknutá bublina. Možná, že takhle přesně to tvůrci zamýšleli. Možná, že mají tisíc teorií o tom, kterak to všechno odráží současnou společnost. Spíš si ale měli vyjasnit, o čem přesně chtějí vyprávět. Jestli o traumatu, smrti, společnosti. Jestli o náhodě a osudu. Nebo jestli k tomu všemu i o něčem, co vedle takových rádoby „těžkých“ témat působí jako čertík z mikulášského perníku.☞ PINBACKER