Premiéry, 26. duben 2018 17:54Thanos vrací úderRecenze filmu Avengers: Infinity War (2018, 155', US)

RECENZE (JB) — Kvalitu nových Avengers, v nichž Marvelu kulminuje fáze 3, zrcadlí nejlíp její vrchní záporák, kterému se konečně dostalo náležité péče. Má charisma, má osobnost, má motivaci a má (na rozdíl od drtivé většiny digitálního osazenstva) k dobru skvělé CGI (wow, ty zuby byly digi nebo Brolinovy pravý???). Ale fakt, v MCU tohle nemá obdoby, jako by na to kreativní dohled doposud bodal a schoval si veškeré úsilí o polidštění antagonisty až do finále, nebo prostě za sebou padouch potřebuje mít řádnou historii, aby vůbec dokázal budit reálné emoce. Silácké proklamace jsou omezeny na minimum, dialogy dávají smysl, divákovi jsou předloženy argumenty, s nimiž se lze ztotožnit – konflikt funguje. A obří zásluhu má na tom samozřejmě i Brolin, který je v roli hořkého titána jako doma.

Bohužel funguje na ploše roztažené skrze vršení prvoplánových bitek, což sice není překážkou samo o sobě, protože to k žánru patří, problematická je ale ta nebetyčná očividnost, s níž se kupí kopance a háky, jen aby se oddálila dramatická finálová mela, která by při přísně logickém přístupu ke všem předpokladům šla vyřešit asi tak za pět minut. Jsou to dost zbytečné úlitby zkonvenčnělé dramatické výstavbě a jejich generičnost v tak velkém filmu zamrzí. Záplatou na tohle jsou takřka všechny konfrontace starých, nových, staronových a totálně bizarních postav, kde jedna sebeprvoplánovější Draxova průpovídka vydá za třicet fajtek s hnusnou mimozemšťankou s xichtem Steppenwolfa. Bojovky a davovky to v tomhle případě rozhodně netáhnou, spíš naopak, což je ve výsledku vlastně dobře.

Riskantní tah neudělat z Infinity War úplně totálně nejtypičtější komiksový blockbuster se dost vyplácí. Pořád to samozřejmě řve barvami, výbuchy, a kolizemi pěstí s čelistmi, popřípadě kopí s ještěřími hrudními koši, primární konflikt ale opravdu funguje spíš na ideové než na hmotné bázi, a to je sakra úspěch. A to i přesto, že se spousta postav redukuje na pár replik, popřípadě na 0 replik (ne všichni se dostaví…), protože v univerzu je toho osobnostního „materiálu“ prostě tuna. Navíc se v tomhle finálním střetu všeho marvelstva postavy víc profilují, ta kopírácká formule egomaniakálních hrdinů, podle které jel Stark, Quill, Strange skvěle jiskří díky drobným odlišnostem a třeba takový Spidey konečně působí trochu individuálnějším dojmem.☞ PINBACKER

RECENZE (AH) — Bráchové Russoovi natočili Marvelu nyní společně s Infinity War jednoznačně nejlepší kousky: Winter Soldiera a Civil War. Sedmdesátková dystopie velkého bratra a morální konflikt v řadách dobráků, který je nedobrovolně postavil na kordy. Dvojici těchto snímků odehrávajících se na Zemi nyní střídá velkolepý epos, co pomyslně uzavírá ušlou desetiletku fáze jedna, dva a tři: skoro dvacet filmů s bezmála třicítkou postav, vše v jednom akčním balíčku. Vykukující fialový zloun má konečně roli hlavního antagonisty, co háže do galaktického ringu zlatou rukavici s šesti sloty na kameny nekonečna. Šestice MacGuffinů, jejichž získání se snaží Thanosovi překazit partička Strážců galaxie, Avengers a všech těch ostatních.

Vzhledem k celkové minutáži všech filmů směřujících do nynějšího bezmála tříhodinového bodu se na Infinity War dá dívat jako na vyvrcholení několikáté sezóny minisérie, kterou vděční fandové bedlivě sledovali dlouhá léta. O to víc přichází pocit zadostiučinění a jisté osudovosti, když už je potřeba zase přidržet klobouky, seznat postavičky z různých originů a společně zachránit vesmír. Očekávání ještě epičtější bitvy s ještě větším zlounem je ale liché (naštěstí), což je rozhodně největší plus Infinity War.

Russoovi se totiž rozhodli zlomit typický daný superhrdinský konstrukt do série menších a větších potyček, co sice mají nápad a tah na branku, jejichž smysl je ale pouze oddalovat nevyhnutelný vzestup Thanose v režii vynikajícího Joshe Brolina. Ten je tady bez přehánění krok od vlastní fanouškovské základny. Sebevědomě totiž vystupuje z hřbitovního zástupu poražených generických záporáků a i přes jím neskrývané čiré zlo sám selhává v příběhovém testu jeho základních pudů. Ty jsou čím dál tím víc lidské a jeho motivaci není těžké podlehnout. Smyčka se v ní utahuje a vrací k refrénu nových Avengers, tedy k myšlence placení nejvyšší ceny při obětování toho nejdražšího v rámci vyššího principu. Často sebe sama.

Takhle hluboko se s osudovostí MCU zatím nedostalo, snad i proto bude Infinity War v plejádě superhrdinské filmografie o fous vyčnívat. Za to patří autorskému duu potlesk, i když se veze na trochu prvoplánové vlně Impéria, co vrací úder (hrdinům se příliš nedaří = automaticky lepší film). Rusoovi ale už v počátku dostali těžké zadání – nesměli se jim vysmeknout otěže zmítané roztodivnou smečkou postav, které se mnohdy neznají ani mezi sebou, museli nastavit správné tempo mezi všemi dějovými linkami a dát nemalý prostor nejnovějšímu zlounskému charakteru, který ve finále trpí snad jen na slabé, počítačem generované sidekicky. Mezi týmy dobra se občas přepíná trochu divoce, montáž to ale drží pohromadě, kočíruje s přesností a smyslem pro detail. Jak v tom mohli autoři najít ještě čas pro dvě rozjeté (a fungující) vztahovky je záhadou, ale je to tam. A umělá výpomoc se zachraňováním zadků pomocí deus ex machín se v mixéru osmnácti filmů prostě musí odpouštět.

Vztahy mezi známými i neznámými hrdiny tu krystalizují originálně a nečekaně, ať už v hláškách během zapáleného boje, v měření ega nebo u Starka v roli improvizovaného otce, kterého sám nikdy neměl. Na tomto poli opravdu není výtek, na straně vnitřní logiky je to horší, racionálno se proto zašlapává celkovou mírou zábavy a rychlým tempem, které nedovolí příliš přemýšlet.☞ PINBACKER