Premiéry, 4. květen 2017 10:14 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Jak dostat planetu do polepšovnyRecenze filmu Strážci Galaxie Vol. 2 (2017, 136', US)

RECENZE (JB) — Jednička v dobách nižších met marvelovské zhovadilosti ještě působila jako blesk z čistého nebe. Dvojka je už jen koleso v nebetyčně žoviálním MCU ústrojí a její dříve tajné zbraně se staly matným standardem. Moment překvapení tak odpadá a Strážci ve dvojce hájí svoje vybojované mety a nijak zvlášť se nesnaží obsadit nové. Marvelovský recept jasně prosvítá i skrze tohle barevné hemžení, na něj navěšené propriety ale naštěstí fungují.

Nikdo se už nesnaží zakrývat, že jde jen o šablonu v odlišném finiši. Možná, že se to v tomhle případě maskuje snad úplně nejmíň ze všech marvelovek, což je ve výsledku vlastně pozitivum. Absolutní rezignace na význam děje odbourává v tomhle přiznaném sebevykradačství nutnost obhajovat si recyklované složky scénáře a umožňuje mu trávit maximální množství času s tím nejzábavnějším artiklem – postavami. 

Ty jsou sice spásné, ovšem ne samospásné – chemie je od minula parádní, ale scénář zbytečně tlačí na pilu. Zábavnost opakujících se joků je diskutabilní, (pokud ale podstata jejich vtipností netkví v repetitivnosti?) takže nemá cenu hodnotit, do očí ale bije nekončící snaha udělat ze všeho taškařici, která se často z příjemné naivity zvrhává do té otravné, kdy najednou už tak upozaděný děj přestane vůbec dávat smysl a mění se v bezbřehou bžundu. Což v takhle drahém filmu s velkolepými proprietami může být cool stylem „máme budget, ale bodáme na něj“, rychle se to ale vyčerpá. A soustřeďování pozornosti na mimi šéfa, teda mimi Groota je totální úmor.☞ PINBACKER

RECENZE (AH) — Nemá cenu propadat chmurám – Marvel je s Guardiany zkrátka setsakramentsky opatrný. Po veleúspěchu ustalujícího dílu Gunn zjistil, že jeho žánrové odbočky a shazování všeho (včetně sebe sama) funguje na výbornou, ale v pokračování jako by nedokázal překročit tento jím ustanovený fenomén. Dvou-a-čtvrt hodinový blockbuster je tak "pouze" akčním rejděním utrženým ze řetězu, místy pohádkou o Grootovi pro čtyřletá děcka a jednu třetinu si nechává pro řešení velmi křehkých rodinných vztahů. To celé je tučněno všudypřítomným halabala CGI (nezapomínat na dvě naprosto virtuální postavy) a milionem gagů, které oba díly Strážců posílají do miniuniversa situační komedie. Ta je v nejnovějším díle jedním z hlavních hnacích motorů.

Tato fakta vaří hustý polévkový základ, na který je radno skočit do některého z těch větších pražských kinosálů (několik sekvencí je točbou ve formátu pro IMAX), koupit si k němu popkorn a příliš nad ním nepřemýšlet. Na plnění potenciálu, který partička má, a nějaké přehnané emoce (i když se je film snaží hodně ždímat) zapomeňte. Gunn skáče z jedné planety na druhou, děj se neustále zadrhává v trablích s otci, sestrami a pravidly tvorby planetárního semene. Na rozvleklé stopáži střídá ko(s)mické trapno s vážnými notami až příliš rychle a zběsile.

Přesto postavy doručují vše, co se po nich žádá. Jejich povrchní šablonovitost je sympaticky systematicky bořena v nečekaných momentech, jindy se na pilu tlačí příliš a Romeo musí zemřít. Tvůrčí záblesky je příjemné sledovat, i když jich je v porovnání s předchůdcem definujícím žánrový mantinel a lehkou atmosféru o dost méně. Kdo by čekal, jak si James vyhraje s Mantis a jejími telepatickými anténkami – k výbuchu její chemie s Draxem chybí už jenom snad galakticko-postelová scéna..

Pratt je prostě Pratt a ostatní jsou i přes své svinské podivnosti prostě fajn partičkou, na kterou je radost koukat a ještě větší ji poslouchat. Absence hlavního protagonisty nevadí, staronoví hrdinové jsou tím, čo ma drží nad vodou, hlavní příběhová linka s taťkou je slepencem klišé – tak už to zkrátka v komiksárnách chodí, ale samozřejmě je to neomlouvá. Tentokrát to má J–Gunn se střelbou do diváckých not těžší, u mě ale trefil bullseye.☞ PINBACKER

RECENZE (VL) — První Guardiani byli v rámci marveláckého universa ideálním receptem na oddechovku. Vzali nás mimo naši drahocennou planetu, jejíž záchranu bereme nesmírně vážně, a nabídli vesmírnou bandu nezodpovědných solitérů, kteří na sebe narazí ve snaze protlouct se světem. Jen tak mimochodem zachrání galaxii a někde při tom zjistí, že jim to společně vlastně docela šlape. Ve světle zákonných dobráků, jako je Cap a Thor, se Star-Lord a jeho banda, která nevydrží 10 sekund, aniž by se navzájem kompulzivně nehlásili, vyjímala především lehkostí a nadhledem, s jakou jsou postavy napsány. To si moc dobře uvědomují i v Marvelu a tomu taky pokračování dost brutálně podřídili.

Nechci tvrdit, že není v pořádku zaměřit se na to, co funguje, nicméně vývoj charakterů dostává ve filmu zdaleka největší prostor, a to s sebou nese dvě zásadní rizika, a obě jsou v Guardianech méně či více patrná. To první spočívá v tom, že zápletka působí relativně zanedbatelně, i když se dá klasifikovat jako dostačující. Druhým pak je to, když charaktery oblíbené pro lehkovážný přístup a pohotové vtípky zaženete ve snaze z nich vyždímat maximum tak daleko, že přestane být do smíchu jim i vám, a to už jsou výsostné vody Capa, Iron Mana a spol. Tady naštěstí Gunn bere zpátečku, a když už se zdá, že jednotliví guardiani začínají být moc plačtiví a moc rozhádaní, dává zase všechny rychle dohromady. Nimrání v charakterech má ale i svoje výhody a skrze nedořešené rodinné vztahy se profilují neutrálové jako Yondu a Nebula.☞ PINBACKER