Premiéry, 19. listopad 2016 14:27 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Když měřičům heroismu praskají škályRecenze filmu Zrození hrdiny (2016, 131', AU/US)

RECENZE (AH) — Hacksaw Ridge se navždy zapíše do filmových dějin jako velký comeback hollywoodského otloukánka, Australana Mela Gibsona. Jedna z největších celebrit zažila i jeden z největších pádů a nyní se snaží kát skrz víru v krvavé lázni bitvy na Okinawě. Gibsonův desetiletý "odpočinek" (posledně násilím obdobně obrazné Apocalypto, 2006) jeho schopnosti nijak nezhoršil – tvůrce svou optikou promítá poctivou válečnou řezničinu, na které dokazuje obratné řemeslo bez přidané hodnoty. Srovnání se Spielbergem jsou lichá, oba tvůrci mají odlišnou filmovou citlivost a citovaný naturalismus využívají k jiným výsledkům, nutno říct, že v Hacksaw Ridge minimálně způlky samoúčelně. Mel ve svém snímku káže pacifismus a uspokojuje paradoxně především válečné fandy.

Gibson strukturuje svůj bojový spektákl do třech aktů – povinné dětství hlavního hrdiny s první lovestory ve Virginii třicátých let, tvrdohlavý konflikt Doss versus armáda Spojených států a konečně bezhlavou střílečku ve společné zabíječce s japonskými vojáky. Andrew Garfield v hlavní roli Dosse prochází všemi epizodkami skoro až forrest–gumpím stylem, s vždy čerstvě pomádovanými vlasy a úsměvem na rtech, a to i čele japonské přesile s všudypřítomnými oddělenými končetinami svých amerických kolegů. Jeho přisleple naivní pohled na fungování světa potvrzuje jeho činy, a dá se tak považovat za typický archetyp hrdiny v černobílém konfliktu dvou bytostních skupin – lidí a lidské zvěře. Gibson to podporuje ústy zoufalých mariňáků stahujících se z fronty a zároveň to i bourá Dossovým ošetřováním nepřátelských vojáků. Používá pro to i symboliky, které vévodí postava zkrvaveného medika posouvaná na lehátku z onoho osudného útesu dolů na pláž – ovšem jí předcházející sekvence s "musím zachránit alespoň jednoho, jednoho dalšího" je nejpůsobivější částí snímku.

Filmu se každopádně nedaří vyhnout žánrovým klišé a přehráním, kde si jeden položí otázku, kdy ze sebe Garfield strhne uniformu a odhalí kostým Spider-mana – na druhou stranu je i ze řetězu utržený Gibson stále schopný vše dirigovat s citem jemu vlastním, a vypráví tak působivé drama, které "asi mělo být řečeno, protože známe málo hrdinů z lidských válek". Podkopává si nohy epilogem s reálnými veterány, kteří ve stylu mluvících hlav potvrzují různé detaily bitvy s činy ostatních: jakoby si v té chvíli tvůrce přestal věřit a nechal si své dílo stvrdit reálnými účastníky. Jde o další z mnoha chyb jinak dobře odvedené práce s výborným castem (Hugo Weaving je po dlouhé době na svém místě [herecky, ne přízvukem]) a dějem, ve kterém se bude jeden těžko nudit, občas se ale plácne dlaní přes čelo.☞ PINBACKER

RECENZE (JB) — Je to vlastně každý Gibsonův předchozí válečný film, jen s jiným settingem a lehounce, ale vážně jen lehounce pacifističtějším poselstvím. A upřímně i to se zdá být jen záminkou pro natočení další krvavé rubanice, protože Hacksaw Ridge vůbec nepůsobí dojmem, že by mělo za cíl skrze svou heroickou historku něco světu sdělit. Myšlenkově se tu nikdy nepřekračuje rámec obyčejného a schématického uvažování o morálce a dilematech, jímž musí voják čelit. Za vlasy přitažená až vyšinutá přímost hraje u postavy Desmonda Dosse prim v cestě za finální glorifikací, ačkoliv by se chtělo říct, že tvrdohlavý klučina měl prostě štěstí. Interpretace jeho osudu je nicméně věcí vedlejší, my chceme vynést soud nad Gibsonovou režií.

A ten soud nebude veselý. Procentová horečka na ČSFD je tentokrát pochopitelná méně než kdy dřív, jelikož Hacksaw Ridge je velmi pomíjivým, těžko zapamaovatelným a obecně ne dvakrát velebitelným filmem, myšleno jak optikou náročnou, tak tou "běžně-diváckou". Hodně se tu mluví a pateticky zpovídá, v podstatě celá první půlka patří verbálním projevům, což při dvouhodinové stopáži není málo, zvlášť pro nad akcí slinící diváky. Druhá půle již vrhá Desmonda na válečnou měsíční krajinu a přináší solidní porci napětí, aneb v bitevní vřavě bez
pušky to má trošku jiný grády (kdo hrál Call of Duty ruskou kampaň, ví). Ukazuje se ovšem nízká životnost postav, které jako by chtěly po vzoru Bratrstva neohrožených vyrýt svou rýhu do divákovy paměti a smrtí vyvolat emoce, daří se to ale minimu. Vyčnívá jen drsňák Smitty a vynikající Vaughn coby přisprostlý kápo. 
 
A co si budeme povídat, ani ta akce nestojí za těch 90% na ČSFD. Vršící se výbuchy a brutální smrti, CGI krev a létající kusy masa, šablonovitá japonská osádka a fokus na Garfieldově přemrštěném heroismu, který tentokrát odsouvá do pozadí i nutný vlastenecký podtext. Technická stránka sice splňuje blockbusterové nároky, sem tam se ale mihne kaz, nedobré CGI, špatný, zběsilý střih, absurdní logické přemety a najednou se ten slibný a opěvovaný konstrukt dekomponuje až za hranici nízkých hollywoodských očekávání. A to nezachrání ani drsná herecká skvadra, ani plačtivý a hlavatý Garfield.☞ PINBACKER