Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Zpracovat předlohu Philipa Rotha – navíc oceněnou Pulitzerovou cenou – se může jevit jako snadný úkol. Přesto Ewan McGregor ve svém režijním debutu dokazuje, jak snadno se „Americká idyla“ může obrátit v narativní noční můru. Kinosál, kde se American Pastoral promítá, je místem s upícími diváky, dušemi, které se vaří v kotlích nastavované kaše, jejichž plameny živí jedno klišé za druhým.

Rothova idyla je McGregorovo peklorecenze napsal

Lukáš Červený

dne 6/11/2016

Není to ale jen McGregorova chyba. Nabízí se totiž otázka, nakolik Rothova předloha obstála v souboji s časem. Převedení na plátno zpravidla látku aktualizuje a tudíž v nelichotivém světle ukazuje ty aspekty, kterých se autor křečovitě držel po celý život. Omezená psychologie všech postav vyjma hlavního hrdiny tak vykresluje celkový ráz American Pastoral jako filmu i jako knihy: pojetí v tomto smyslu nelze vnímat jinak než jako staromódní lament bílého muže s patetickým přesahem.

Rámec příběhu – tedy školní sraz prošedivělých absolventů – možná funguje v knize, kde vypravěč jako postava ustupuje do pozadí, aby vše předal v první osobě: ve filmu si s ním tvůrci neví rady. Na začátku je Rothovo stárnoucí alter ego typicky sarkastickým komentátorem, v průběhu filmu se stoupajícím sentimentem dospějeme k úplně jiné postavě. Začátek a konec jsou navíc jediné delší momenty, kdy se s vypravěčem setkáváme: občasný voiceover nebo flashback působí nahodile a lacině. Není proto jasné, jakým prismatem je příběh pojat. Scénář přešlapuje mezi vypravováním a ukázkou intimních chvil ze života hlavní postavy, až vypravěče proměňuje v prázdnou loutku, navěšenou navíc z potřeby dodržet zákonitosti předlohy. Proč ale jinde nejsou zdaleka dodrženy do důsledku?

Hlavní postava „Švéda“, kterou McGregor řídí i hraje, kvůli tomu nutně vychází jako nezáměrně rozporuplná osobnost. Bez čitelného rámce vypravěčova oslnění jeho modrýma očima, hrdinstvím, odvahou, ale i lidskou slabostí působí Švéd přikrášleně. Rothova oslava amerických hodnot je – více či méně – trpká; film takovou deziluzi pouze předstírá. Hlavní linka otce, který pátrá po dceři coby „zběhlé ovci“, je prolnuta s jeho humánním kapitalismem. Dcera Merry (Dakota Fanning) je přitom plochou představou továrníkova dítěte-potížisty: její aktivismus až závěrečné oblouznění džinismem je nastavování vleklé stopáže, která se ze začátku někam ubírala ale nakonec přešlapuje na místě. American Pastoral navíc ukazuje, jak moc lze děj snímku činit útrpným za pomocí špatné režie. McGregor totiž i hezké záběry opatřuje nesmyslným vedením herců. Ti buď bezradně stojí a odříkávají repliku nebo doslova bloudí po place. Ještě méně pak McGregor zvládá vést sám sebe: všechny tyto přešlapy pak ukazují na prostou skutečnost začínajícího režiséra, který si vybral příliš velké sousto.
Ve výsledku je American Pastoral hezkým, kýčovitým obrázkem, který neříká nic nového a ještě se za to nestydí. Proamerická nálada stárnoucího židovského autora není dostatečně uzemněna vtipem, jak se v několika scénách nabízí: namísto toho herci dokolečka odříkávají čtyři věty, které by šlo shrnout do jedné a které neposouvají děj kupředu. Představení šablonovitých rysů postav či uchopení ducha doby McGregorovi sice vychází slušně, zbytek je však příliš plytký na to, aby průměrný příběh vynesl z plamenů patetična. Ty olizují a olizují, dokud vysoká divácká očekávání nespálí na troud.