Biografický snímek zpravidla stojí a padá s výkonem hlavního představitele. Ztvárnit někoho jako Egon Schiele přitom pro herce představuje výzvu i nesplnitelný úkol zároveň: stovky kunsthistoriků na film nepůjdou radši vůbec, další přinejlepším “jenom” vypíchnou chyby, laici nedotčení umělcovou biografií zase neocení sebezajímavější detail. Strach ze všech tří předpokladů je u nové rakouské velkoprodukce Egon Schiele: Tod und Mädchen, která si premiéru odbyde na letošním Das Filmfestu, všudypřítomný. Není ale přešlapování a formální opatrnost přesně to, co život dravého expresionisty nutně zkreslí?
RECENZE (LČ) — Film vznikl na základě předlohy Hilde Berger, která k názvu odkazujícímu na slavný Schieleho obraz Smrt a panna připojuje vpravdě zásadní podtitul: Egon Schiele und die Frauen. Kolem žen se točí i film. Umění tu vystupuje okrajově jako vášeň, práce i pojítko (všechny zásadní ženy v Schieleho životě – jeho sestra Gerti, Moa Mandu, Wally i manželka Edith – mu stály modelem). Pojítek si přitom rakouský režisér Dieter Berner nachystal víc.
Například úvodní scéna zničení akcií, ve které Egonův otec, syfilitik, pálí rodinné jmění, se několikrát zbytečně opakuje. Připomíná nám ji i správně pobouřený soudce, protipól amorálního umělce. Další naplno využitou rekvizitou je – při portrétování živého modelu nezbytné – zrcadlo. Berner jej nechává cestovat, jeho plocha pak postavám vyjevuje nejrůznější pravdy: ve výsledku se však recykluje opotřebovaný záběr znovu a znovu. Schieleho život dostává nezbytné přízemní kontury, otázkou je, jestli se mu dostává kontur jiných.
V podání Noaha Saavedry se totiž z Schieleho stává krotký beránek, jehož tvář nestárne ani nevykazuje hlubší emoce. Filmem tak malířova postava proplouvá v závěsu všech osudových partnerek, přesně v duchu podtitulu předlohy. Přitom záběr na jakoukoliv reálnou kresbu či olejomalbu naznačuje, že Schieleho umění trvá a má co říct. Dokonce může šokovat; což se Bernerovu filmu těžko podaří. I všudypřítomná nahota působí nevinně kvůli barevnému ladění, které rakouskou krajinu spolu s Českým Krumlovem či Vídní mění v pouhé kulisy. Modré oči Wally Neužilové, zřejmě jediné Schieleho lásky, sice filtry proměňují ve vítaný rušivý element, i přes zapamatovatelnost ale nakonec zapadnou v nudě kolem coby povrchní výstřelek a pokus přiblížit se jejímu slavnému portrétu.
Rozhodnutí obsadit mladého Saavedru do hlavní role přitom nepřekvapí: jeho výkon ale Schieleho proměňuje z manipulativního sukničkáře v posedlostí hnanou, ale přeci neprůbojnou povahu. O to víc vyniknou plastičtější ženské hrdinky v čele s Valerií Pachner v roli Wally. Loučení ve slavné kavárně Eichberger nebo prvnímu seznamování umělce a múzy dodává potřebný elán, který jinak Egon Schiele: Tod und Mädchen postrádá. I přes věrnost událostem tak spíš než drahý teaser na galerijní výstavy představuje vizualizaci článku z wikipedie, mezi jejíž chyby nepatří ani tak nevkus jako nezávadnost.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LČ) — V porovnání s jakoukoliv Schieleho čarou Egon Schiele: Tod und Mädchen bledne. Filmu přitom nechybí uspořádanost a směr: jeho struktura je naopak čitelná až hanba. Dieter Berner navíc pohled na tři ženy v Schieleho životě nešťastně stylizoval, čímž zaměnitelnost podtrhl a snímek ocejchoval líbivostí prostou jakékoliv exprese. Schiele Noaha Saavedry má přitom daleko k tomu, aby – jak tomu u biopiců bývá – strhnul misku vah od průměru jinam. Co naplat: některé obrázky lépe nerozhýbávat.
napsal Lukáš Č.
