Všichni znají Uwe Bolla, exponenta tzv. “kletby filmů podle počítačových her”. I ten se zajímal o natočení filmu ze světa veleúspěšné série realtimových strategií a veleveleúspěšného MMORPG. Společnost Blizzard ale držela svůj stěžejní produkt doma dlouho, než se rozhodla křehké dítko svěřit do rukou Duncana Jonese. Tak se pod přísným dohledem zrodil film Warcraft.
RECENZE (LČ) — A je důležité uvědomit si, jak dlouho fanoušci na zhmotnění milovaného světa čekali. Warcraft III už je dávno pasé (jede DotA 2), puberťáci mastí Hearthstone, WoWko stihlo “zkazit” několik expanzí – v poslední se dokonce mění historie světa cestováním v čase (zív) – a počet hráčů nemilosrdně klesá. Dalo by se tedy očekávat, že Blizzard cílí na kina ve snaze oživit prodej kartiček hracího času. Nováčci si ale z filmu odnesou maximálně třidé brejle a prázdný kelímek. Tady se míří na ty, kteří dávno vědí, jestli patří k hordě nebo k alianci.
I v tomto směru se věc mohla krutě vymstít. Hráč, který od prvního dílu série (bezmála tedy dvacet dva let) nedá dopustit na orky a trolly, by mohl křičet, proč se děj tolik věnuje lidem – a naopak. Duncan Jones sám v rozhovoru podotkl, že primárním cílem bylo zaměřit se “jak na modré, tak na rudé”. A to se mu daří s přehledem. Chvíli tak sledujeme klasického hrdinu Lothara, chvíli orkskou rodinnou “pohodu” doma u náčelníka Durotana. Jeho osud je pro film stěžejní a má taky největší potenciál dojmout – což oživuje “glumovský paradox” CGI postav uvěřitelnějších, než jejich lidští spoluhráči. Orkové jsou vyvedeni do všech detailů a svět Azerothu, ve kterém se ohání palicí, kladivem či sekerou, dostává přiměřeně počítačový háv.
Plochost a povrchnost (nejen v prostředí), vlastní předloze, nejvíc škodí scénáři. Ten Duncan Jones upravoval, a i když se vyhne čelnímu útoku jednoho klišé, ze zálohy ho přepadá další. Postava míšenky Garony (Paula Patton) jako nutné spojovátko dvou světů zavede očekávatelně tupou romanci – a její nešťastně vyřešené kly z plastu tomu taky nepřidají. Na druhou stranu potěší herecký výkon Travise Fimmela – jeho Lothar je zábavný průvodce fantasy universem, ve kterém tolik nesejde na jednotlivcích.
Z jakého podhoubí film Warcraftu vznikl? Příběh je fanouškům předem dávno znám – a i když se neobjevují nejznámější jména (Arthas), cliffhanger v podobě řekou unášeného Thralla dává i laikům tušit, jak hluboko do historie se vydáváme. Durotan, zlovolný Gul’dan a strážce Medivh totiž stojí u samého základu herní série, kterým se zabývá i Blizzardem schválená literatura. S nutnými změnami a zkratkami tak Jones za vydatné pomoci pánů přes speciální efekty oživuje mytologii, již hráči WoWka vnímají se samozřejmostí. Při nástupu některých jmen (Doomhammer, ale třeba i Khadgar) jsou jako doma – zkrátka vědí, o jakou historickou událost tu běží. Běžný divák bez základní brožurky Warcraft světa ale musí nutně tápat jako orkové za dark portalem (“Za čím že?” – “Nevim, za nějakým pedálem.”).
Propojení, které se tvůrcům daří ve vlastních řadách, a sice rovnoměrná pozornost hordě i alianci, se nepodaří v kině. Kritici si zamumlají, co to zase bylo za kravinu, fanoušci se slepě nadchnou. To je ovšem ve výsledku větší úspěch, než by se mohlo zdát: hardcore nadšence je těžké uspokojit. I náročnějšího diváka, který se překlene přes banality jemu neznámého světa, překvapí přehledná režie. Fandovi stačí když odpustí porušení pravidel světa (“Jaktože už má lítacího mounta?!” “A to má jako polearm, jo?!”) i to trochu lame čarování.
Warcraft totiž umí něco, co od něj nikdo nečekal: chytit za srdíčko. Durotan (skvělý Toby Kebbell) v lítém boji s démonickým Gul’danem oživí hráčům Warcraftu trojky cutscénu s Gromem a Mannorothem. To, že nám na Durotanovi záleží, povyšuje masu počítačových efektů na skutečnou postavu. Pomůckou jsou i vtípky, které orkové skrze kly (několikrát) procedí. Postavy lidí oproti zeleno a rudokožcům často působí prkenně – zpřetrhané rodinné vazby, téma na obou stranách, u orků funguje zkrátka lépe. Lidé se stávají pěšáky na šachovnici příběhu, který je potřeba hrnout dopředu a jehož styčné body jsou pevně dané.
Režie Duncana Jonese by se navíc dala vnímat jako kouzelnický trik s pouty na rukou: boje vojáků ve zbrojích na pomezí papundeklu (víc než Pána Prstenů připomínajících Boormanův Excalibur) s triky dotvořenými protivníky zvládá na výbornou. Atmosféru podtrhuje soundtrack s přesně takovou dávkou epičnosti, na jakou jsou fanoušci her zvyklí. Blizzard zkrátka nenechává nic náhodě: všechny elementy musí zapadat. U blockbusteru je taková pečlivost nevídaná a dokazuje, že studio zůstává bandou geeků nadšených ze svého světa – kteří na druhé straně vidí sobě podobného diváka.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LČ) — Revoluce se nekoná: obrat k lepšímu v oblasti zfilmovaných PC her? Ale jo. Duncan Jones ani pod dohledem Blizzardu neztratil cit a těžko si představit fanouška, kterého zklame fanservice v podobě murloca. Ostatní nad Warcraftem zakroutí hlavou, a to i přes potenciál postav dostat se pod kůži. Malí velcí, tlustí tencí – všichni ti, co mají Warcraft rádi, budou s Warcraft filmem kamarádi! Jinak: fandové si zkrátka bod až dva k dobru přidají – kritici zase hodnocení uberou… Co víc si přát?
napsal Lukáš Č.
