Film ten, který se zavděčí lidem všem, anebo film pro celou rodinu (včetně čtyřnohých miláčků). Tak by se mohl profilovat Rodinný film. Absolvent FAMU Olmo Omerzu ale zvolil cestu oklikou a místo nezávadné zábavy nebo hořkosladké komedie, kterou už všichni stokrát viděli a desetkrát natočili, zachycuje tajemství bublající pod pokličkou minimalisticky. Nenápadně tím vnáší svěží vítr tam, kde to notně páchlo zatuchlinou. Místo toho tam teď smrdí mokrej pes.
RECENZE (LČ) — Na papíře Rodinný film působí nezávadně: vedoucí herecká dvojice Karel Roden a Vanda Hybnerová, nojo, to bude zase takovej ten typickej pohodovej českej film! řekne si divák čtoucí lokální periodikum a obrátí list. Nastupující generaci českých herců zastupuje Jenovéfa Boková či Eliška Křenková, které nakonec spolu s debutujícím Danielem Kadlecem tvoří ústřední trojlístek. Jsou tedy jejich piškuntálie v pražském bytě jádrem filmu? Ne úplně. "Hlavní hvězdou" totiž není ani táta Roden, ani dcera Jenovéfa, ale pes Otto.
Od úvodního představení členů rodiny se rovnou vrháme do bytového řádění omladiny: starší Anna (Jenovéfa) se za nepřítomnosti rodičů stává – či se pokouší stát – hlavou rodiny. Její kámoška Kristýna (Křenková) pak rozvíří všechnu tu “nudu” na bytě svými nekonvenčními nápady. Omerzu zobrazuje současnou generaci s lehkostí a sebeironií, vtípky nevyjdou na prázdno ale zatím filmu chybí styčný bod. Divák přemýšlí, je-li jím linka první lásky, ztráta rodičovské autority nebo vztahy mezi sourozenci. Všechno se ale obrací a jako správná, minimalisticky precizní skládanka se Rodinný film složí až po závěrečných titulcích.
Pes Otto a jeho robinsonovství totiž funguje nejen jako zvláštní reflexe rodinných vztahů (štěkot na konci nám oznamuje, že poznal nejen svého páníčka, ale i celou “svou” rodinu pohromadě): nabízí v českém kontextu ojedinělý pohled na čtyřnohého společníka. Místo, aby zvíře fungovalo jako rekvizita (jako např. Daladierův papoušek ve Ztraceni v Mnichově) nebo antropomorfizovaný objekt, zábavný a dojímavý, je Ottova odysea příběhem sama o sobě, krátkým filmem uvnitř dlouhého. Zároveň zapadá do struktury Omerzuova záměru natočit film o všech členech rodiny, z nichž každý má svoje trable a jedno společné, tutlané tajemství může umocnit i všechna ostatní. V tomto smyslu samozřejmě pes členem rodiny není – jeho zvířecí “nepatření”, ale vlastně náležitost k ostatním a charakteristická věrnost je ovšem tím, co film uzavírá a dokončuje.
Ottův zápas o život je tedy fascinující jako příběh, zatímco nabízí přesah v podobě zrcadla rodinného snažení. Máchání tlapkami v rozbouřeném moři je vlastně těžší, než přiznání vlastních chyb či zadržení cholerické reakce. Lidská tragédie se přitom vedle zvířecího úsilí nejeví jako bezvýznamná, spíš jako řešitelná.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LČ) — Ačkoliv Omerzu volí úsečné dialogy, které řeknou skutečně jen tolik, kolik je třeba, dojme výsledný průsečík všemi osudy naráz právě proto, že je podáván po douškách. Herečtí členové rodiny včetně psa tak dokazují, jak může vypadat hezký, Rodinný film. Je potřeba border kolie a zdrženlivost, co se tématu týče: říct totiž všechno naráz anebo s větší dávkou vtipu a patosu, nebyl by Rodinný film ani z poloviny tolik výmluvný. A že toho o nás řekne.
napsal Lukáš Č.
