Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Před prvním zhlédnutím je lepší o Roomu vůbec nic nevědět. Nejde o kardinální spoliery, jako spíš o náboj, který v sobě jednotlivé scény skrývají. Rozebírat detailně příběh ani nemá smysl – film irského režiséra Lennyho Abrahamsona útočí rovnou na základní pudy v rovině zprostředkovaného zážitku. A přesně vedeným hercům se právě tohle daří.

Room ždímá emocerecenze napsal

Lukáš Červený

dne 16/1/2016

Jít na Room je pak především jako jít na horskou dráhu, která ani nevyjede, ale přesto s člověkem lomcuje. Přehledná filmařina neruší a uvěřitelnost pocuchává nervy. Příběh vypráví malý Jack (Jacob Tremblay) a jeho pohled dítěte lapeného ve světě, kterému nerozumí, vše nutně osekává. Na rozdíl od knižní předlohy se však v jeho pokřivené realitě divák orientuje snadno. Čas v "Pokoji" plyne lineárně, o historii dua matka/syn se dozvídáme z jejich interakcí. Emoce v první půli plynně skáčou ze zoufalství do naděje, v druhé se houpačka vyladí a podává hořkou, odvrácenou stranu "slávy".
© 2015 George Kraychyk

Ta totiž jde se statutem oběti ruku v ruce – spolu s mediálním hyenismem i falešným veřejným soucitem, který je psychicky narušeným jednotkám, jakými jsou Joy (převtělená Brie Larson) i její syn, úplně k ničemu. Rodina Joy je jen další ukázkou rozpadu nastalého po nahodilém neštěstí. Joy i Jack, roky uzavření ve svém mikrokosmu, se těžko vyrovnávají se světem kolem, který se vyvíjel bez nich. Joy nepřeknousne matčina nového přítele (Tom McCamus) či rozpolcenost svého otce (vynikající William H. Macy). Otec pak několika jednoduchými gesty vyvolává to, o čem se všichni zdráhají mluvit – věznitele, bubáka minulosti, a tím pádem i první polovinu filmu. Jeho přístup je možná zraňující, na druhou stranu lidský. V matčině lítosti se totiž hrdinka začne utápět – zaujme pozici raněného zvířete, stahuje se do kouta, reakce všech jí přijdou málo. Výjimečná v druhé části je pak scéna prohlížení fotek spolužaček ze střední – Joy se v pokoji, který rodiče neměnili ode dne jejího zmizení, otevírá jako holka, kterou někdo oloupil o všechno, ještě než začala pořádně žít. Do té doby byla bezstarostná, poslušná dcera. Ze dne na den se lusknutím prstu život středostavovské dcerušky proměnil v noční můru. Joy je portrétována jako silná osobnost: když ale listuje fotkami svých kamarádek a pronáší k Jackovi: "Znáš je? Ne. Protože jim se vůbec nic nestalo.", je jasné, že by zkušenost s "Pokojem" podlomila kolena sebesilnější osobnosti. Přesně takové analytičtější "střízlivění", jaké prosvítá v druhé polovině, bývá z konvenčního vyprávění o tragédii vystřiženo. Působí proto v Roomu coby svěží vítr – nebo spíše druhá rána do břicha.
© 2015 George Kraychyk

Jakékoliv jedovaté výtky jsou ale na jednu stranu pochopitelné – Room se nemusí dotknout všech. Když už se ale dotkne, tak oběma rukama. Po formální stránce je film celistvý, ale uzavřený. Závěr pak působí jako až příliš pečlivě uvázaná mašlička, znevažující předchozí neučesanou snahu. Klíčová věrohodnost první poloviny je dotažená do sebemenšího detailu. Růžové tepláky Brie Larson, vajíčkový had, blikající televize či všechny propriety "Pokoje" umocní několikaletou izolaci obou postav. Kritik brblající o psychologické přesnosti vypichující nedostatky Jackovy osobnosti míří přeci jen vedle. Co Room činí výjimečným není věrnost jednomu skutečnému případu ale schopnost, jakým zachycuje univerzální pocity. Emma Donoghue, autorka předlohy i scénáře, svou knihu věnovala třem vězněným ženám: Sabině Dardenn, Natasche Kampusch a Elizabeth Fritzl. Případ Fritzl je pak v Room opisován nejvíc: přesto bez zbytečných biografických berliček. Jak již bylo řečeno, kniha je psána z pohledu malého Jacka, což autorce poskytlo volnost ve vyjadřovacích schopnostech. Ty jednoduše a pojmenovatelně spájí tři osudy do jedné kompozice, dirigované dětským hlasem vypravěče – a na plátně to funguje. Je vítanou změnou, že nesledujeme pouhý novinový výstřižek plný souvislostí se skutečností, ale adaptaci zredukovanou v humanistickou, lehce stravitelnou kaši. Diváckému zážitku se klacky pod nohy nehážou. Ale nikdo ani osudy mámy a synka necukruje. Zkrátka úspěšný atak na lidskost.
Room je především herecká tour de force. Glób putující Brie Larson je zcela na místě – její role oběti je ultimátní depka a vyvolává těžko zodpověditelné otázky. Jacob Trembley coby malý Jack ani na chvíli nezaostává a scvrklým místem definovaného kluka portrétuje s přesností. Divák bez srdce se nejspíš ušklíbne, ostatek se sveze na vlně soucitu. Budou herečtí Oscaři?

Hodnocení zbytku redakce: