Premiéry, 23. listopad 2022 12:47Natoč mě, když to dokážešRecenze filmu Fabelmanovi (2022, 151', US)

RECENZE (AH) — Jméno Spielberg je bez debat největší značkou filmového světa – svou loňskou adaptací West Side Story (2021, psali jsme zde) tuto dominanci podtrhl a dokázal, že si ve své pozici může natočit cokoliv. Nyní se po vzoru postarších kolegů z byznysu pouští do předpokládané látky, kde bude nostalgicky vzpomínat a dojímat se nad zlatavým oparem bezproblémového světa minulého století. Nebo v tom bude i trocha bolesti? Je to ostatně trend – Paul Thomas Anderson v tomto duchu točil Lékořicovou pizzu (2021, psali jsme zde), Kenneth Branagh Belfast (2021), Tarantino Tenkrát v Hollywoodu (2019, psali jsme zde) či James Gray svůj nový Armageddon time (2022). Se stářím zkrátka přichází touha bilancovat v retrospektivních dílech, s nabytým věhlasem navíc neexistuje dohled studia, ani zákazy od jiné vnější síly. Necenzurovaný Spielberg ale i tak dokazuje, že svým řemeslem ostatní stále o fous převyšuje a objetí vlastního dětství s dospíváním pozoruje s lehkostí, hravostí, a s kvintesenciálně spielbergovsky manipulativním emociálnem.

Fabelmanovi¹ jsou v kostce epizodickým výtahem cyklických stěhování a čerstvých výzev jedné rodiny "umělců a vědců", která pod vlivem padesátkového patriarchátu řeší současné potíže – potřebu vydělávat dostatek finančních prostředků, uživit všechny své členy, rozvíjet jejich zájmy a pomoct jim najít stabilní místo v rychle měnícím se světě. Neutuchající souboj opačně filozoficky orientovaných rodičů, v jehož středu se krčí syn Sammy (syžetový ekvivalent Stevena) je proměnlivou střelkou morálního kompasu rácia s city, zároveň jde o hlavní konflikt snímku, v jehož popředí Sammy dospívá a reflektuje denní chléb vlastního života do tvorby amatérských filmů.

Spielberg vládne neochvějnou mocí uchvátit diváka v takřka všem, co natočí, a po dekádách experimentů s nejrůznějšími žánry – od sci–fi po historická dramata – přichází s v jádru jednoduchým rodinným portrétem, kterému vtěluje substanci jeho vlastní život (a píšící Tony Kushner). Svým způsobem tak nekonečně zacykluje metafilm o vpalování témat vlastních slastí i strastí do svých budoucích filmů, z nichž ten poslední (Fabelmanovi) zpětně kreslí ambiciózní persónu skrz jeho reálnou, celoživotní dramatickou smyčku. Jde tak o mistrovskou exhibici zdravého i nemocného patosu na ploše relativně nevinného období dětství a náročnější doby puberty, o chytře uhněteného průvodce původem celoživotních traumat, a z nich vyplývajících témat nejslavnějších zástupců světové kinematografie. Ať už jde o konflikt s antisemitismem a boj s vlastní judaistickou identitou (Schindlerův seznam (1993), Mnichov (2005) a částečně i Zachraňte vojína Ryana (1998)) či opakující se ztracenost ve světech dětských postav uvnitř spielbergových filmů (David z A.I. Umělá inteligence (2001), Elliott z E.T. - Mimozemšťan (1982) i Jim z Říše slunce (1987)). A je to právě způsob, jakým se k definujícím zájmům své kariéry Steven dostal, co je v nevšedním rodinném kruhu tím nejzajímavějším zbožím v nabídce.

Je s podivem, jak dokáže Spielberg na necelých třech hodinách diváka vtáhnout do děje a nechat ho směle zapomenout na okolní svět. V komorních obrazech rodinných trablů dokáže vykouzlit nefalšovanou filmovou magii, podobně jako ji v roli dítěte vnímá v prvních návštěvách kin a následných pokusech o výpravu vlastních syžetů. Ty v roli Sammyho exponuje na filmový pás, s jehož introdukcí začínají pokusy s praktickými efekty a pokračují o několik let později v prvních náznacích vedení neherců (kamarádů ze skautu). Tam Spielberg akcentuje způsob přímého přelevání emocí do štábu z jeho vlastních tehdejších bolestí. Z humoru dokáže vmžiku vykřesat silnou emoci – ať už v točce se skauty, v rozlučce se strýcem Benniem (nenápadně skvělý Seth Rogen) nebo v epizodní návštěvě strýčka Borise (výtečný Judd Hirsch). Tam jsou spielbergovské tropy nejviditelnější – nutnost točit srdcem, ne hlavou, nevyhnutelné vítězství citů nad rozumem a rozmáchlá gestikulace. To zdůrazňuje i anekdotická tečka, odehrávající se jako epilog, co v kostce shrnuje svižně utečivší stopáž: předvídavě hravá, silná, plná osvědčeně známých postupů a struktur. Bez tajemství, vysoce doslovná, předem jasně čitelná. Slepená ovšem tak důmyslně, že na všechna ta pomrknutí jeden bezelstně odpoví spokojeným šklebem.

Fabelmany společně s autorskou obratností prodává i další režijní úspěch – casting. Ten přetváří všední rozvodové leporelo v oscarové drama, kde v druhém plánu nenápadně exceluje Seth Rogen s na povrchu stoicky chladným Paulem Dano v pozici otce-inženýra. Vedle nich si veškerý volný scénický prostor krade ve své životní roli excentricky rozevláté matky Michelle Williams. Silná rodinná linka supluje mantinely cesty mladičkého umělce, co neměl od kolébky jasně vytyčený cíl jako mnozí jeho kolegové, ale co musel o vlastní místo bojovat. I když pár dolarů na novou stříhací mašinu se v rozpočtu rodičů vždy našlo. Svou kariérní dráhu filmaře věsí několkrát na hřebík – ostatně, není jediným zapáleným umělcem Fabelmanů. Šimánek se Zárubou se o podobné téma pokoušeli v dokumentu Adam Ondra: Posunout hranice (2022), kde jeden z partnerské dvojice pro dosažení suverenního úspěchu druhého dobrovolně uhýbá "většímu" talentu a obětuje pro to vlastní kariéru. Tento nevšední konflikt se dokumentaristům nepodařilo vytěžit, zde se o něj zavadí v klavírní kariéře, které se vzdala ženská hlava rodiny. Spielberg tohle vykresluje o poznání naléhavěji, zasahoval i do scénáře, což u něj není zvykem – snad proto, že jde o tak osobní příběh.

Instituce rodu je tu názvem i prvkem, co umí Sammyho duši léčit a zároveň zraňovat. V jádru banální vztahová zápletka, co pro sebe krade prostřední třetinu stopáže je díky hercům a jejich režii drásavá, a i když střídá lepší scény s horšími, ty lepší se řadí k těm, co mají potenciál odpočívat v divákově dlouhodobé paměti. Podobně jako kniha o rakovině z 50/50 (2011) nebo závěrečné zúčtování ve Švýcaráku (2016, psali jsme zde), oba tyto příklady společně s Fabelmanovými potvrzují fakt, že důležitost netkví v diskursu o dílech jako celcích, ale o jejich fragmentech, které i přes svou malost často komunikují velké, nadčasové myšlenky. Přes nepopiratelnou melancholii spojenou s dospíváním a ztrátou nevinnosti snímkem prostupuje smířlivost, jejíž nejjasněji vykřesané chvíle vyvěrají právě v momentech, kde se snaží najít a definovat něčí místo ve světě, najít mu smysl bytí. Sammy sám roste i padá v pokusech o kontrolu sil, co hrozí roztrháním zázemí, ale i jeho samotného. O to silnější cit pro empatii a její sdílení dostává.

Formálně nejsou Fabelmani nikterak vyčnívající, už vůbec ne manýrističtí – Spielberg se v tomto ohledu vyřádil v minulosti, proto se nedočkáme létající kamery z West Side Story, přepoužité barevné korekce, ani pro něj typických jízd do obličejů postav². Nejsou ale ani nijak akademičtí – Kamiński za kamerou vymýšlí hned několik příkladů trefné interpunkce, skóre Johna Williamse sleduje vzory hudebních klasiků Bacha či Clementiho, co hraje Mitzy (Michelle Williams) na klavír a je samozřejmě, jako vždy, působivé. Necelé tři hodiny dělí zatmívačky, co uvozují větší celky a tvoří tak dekádu propojené rodinné ságy. Spielberg je bdělý v každé chvíli, v táhlejší sekvenci zamezí divácké letargii vloženým 8mm materiálem, který bez kontaktního zvuku funguje jako krátký němý film: s rámováním a řečí těla postav řekne víc, než sto slov scénáře.

Fabelmanovi ztrácí přesvědčivost v teatrálních epizodách z kalifornské střední školy, kam se Sammy po dalším stěhování nuceně hlásí. Ty působí jako vystřižené scény z již zmiňované West Side Story s jednorozměrnými šikanátory a první láskou s Ježíšem posedlou teenagerkou, opakuje se klišé maturitních plesů. Spielberg sice vše zpětně chytře zlidšťuje, hned poté ale doručuje těžce snesitelnou dávku patosu, kterou vykoupí až s epilogem a povedeným cameem Davida Lynche. Vše je odpuštěno, i chvilkový zkrat a nechtěné plácnutí přes záda. Doslovnost hraje prim i v úplně posledním záběru, co končí příznačně příslibem Sammyho a ekvivalentně i Spielbergovy zářné budoucnosti. I v ní se, jak známo, hrálo na první dobrou, tklivost a vzletné, velké emoce. V tom byl a je Spielberg zkrátka suverén.☞ PINBACKER