Mimokino, 17. březen 2022 10:05Mattress ManRecenze filmu Lékořicová Pizza (2021, 133', US)

RECENZE (AH) — Tohle perexové preludium námi navštívené projekce je důležité nejen z důvodu přesně toho zážitku, jaký si mohl tvůrce pro své diváky přát: totiž promítání ze suroviny v malém, útulném sále (na Valentýna), ale i z důvodu syžetu a atmošky samotné. Ta je totiž mladistvou bezbřehostí a skoro-bezstarostným bytím přímo prošpikována – PTA vytahuje ze šuplíku uleželý scénář, kde oprašuje ideu náhodně nabytou během školního náběru vlastního potomka. Během něj svědčil setkání dvojice nepravděpodobných nepartnerů, se kterými nyní pobíhá dvě hodiny všemi směry v coming-of-age dramedy skrz vibrující sedmdesátky, které pomalu zapomínají zakouřenou opojnost hnutí hippies a vítají příchozí válec kapitalismu se stárnoucími boomery a novou armádou teenagerů, co krom protestů proti Vietnamu hledá vlastní místo ve světě. Mezi ně řadí nevšední mezigenerační pár napůl ztracených větroplachů, co vstupují na vlastní orbity a odchází z nich v časovém průběhu týdnů, měsíců i let, jen aby dříve či později zase skončili bok po boku. Jejich věkový rozdíl je přitom potenciální svízel, co se šikovně vyhýbá nechutnostem: Anderson prohazuje role a odmítá allenovský model "starší slizoun balí mladičkou lolitku", pracuje s dominancí a submisivitou v nastavení starší dvacítky Alany Haim, která tak-tak odolává dospívajícímu šarmu patnáctiletého kritika matrací a podnikavého floutka Coopera Hoffmana. A v pozadí jejich rozpuku svítí Pizza formou přesaturovaného leporela oddělených příhod, tepelně upravenou mozaikou doby v pulzujícím, fetišizovaném San Fernando valley, kde se hvězdičky setkávají každý večer na večeři v Tail o' the Cock, kde aspirující herečky řeší portugalštinu, šerm, latinu a barvu podprsenek, kde zábava a život tepou do brzkých ranních hodin. Dospívání tu ale taky bolí, ostatně jako v jakékoliv jiné dekádě.

Kontrast Andersonovy stylizace, toho silného autorského otisku, nemůže být v porovnání s věcmi na letošním Berlinale ostřejší. PTA se v rámci formy hlásí ke staré (ovšem moderní) hollywoodské škole, od dob Magnolie (1998) si vykračuje vlastní, specifickou pěšinou, ze které v průběhu filmografie občas odbočí, jen aby se k ní v Licorice Pizza zase vrátil. A je to návrat do domova, kde je hřejivo: film vyniká dynamikou s typicky frenetickou kamerovou jízdou, režie dodává plné hrsti nápadů a hravosti, vintage barva Kodaku 2383 a jediné téma Greenwoodova soundtracku tu diváka instantně přenáší do jiné doby. Vlastně hned dvou – do již zmiňované vintage Californie a taky do údobí funkce filmů jako instituce kino zážitku, kdy projekci zastřešuje promítač a obraz na plátně autor, nebo auteur, chcete-li.

Za existenci těchhle prožitků bylo dříve potřeba bojovat pílí, scénářem, co má téma či dokonce přesah, a důvodem výroby naleštěným něčím víc než pouhým cashgrabem. Covid-19, monstrstudia a přesila streamovacích služeb, které poslední pětiletky chrlí tuny obsahu, nám za humny v temnotě lebek postupně vytváří filtr pasivity, co hrozí netečností při stékání zhlédnutých minut televizních sérií a greenscreenových jednohubek ze sekáče do diváckých chřtánů. Viděných často jen proto, aby bylo na co koukat. A Pizza má potenciál z téhle letargie diváka vytrhnout, a je to možná právě tohle, co je na ní třeba cenit nejvíc. Tu filmovost. Po akademické zastávce v londýnském domě módy a vztahové moci v chladném Phantom Thread (2017) přichází tonální obrat, využitá příležitost zas jednou polykat horký vzduch plný oddání k řemeslu, protože na všech aspektech Pizzy je tahle neskrývaná radost znát. Anderson je v jeho šuplíkovém námětu plný života, hýří radostí, nápady s nečekanými zatáčkami, kde se blýská jako režisér, ne však úplně jako scenárista.

I sebelepší um na place nevyléčí slabost na papíře, a Andersonovi-pisálkovi tentokrát hapruje dramaturgie, která s přibývající (nemalou) stopáží nenalézá nějakou hlubší myšlenku a z letní jednohubky maže průměrnou substanci na přepoctivě odkrojený krajíc. Otázkou ale je, zda byla nějaká vyšší aspirace záměrem. Anderson tu netvoří jedno ze svých monstr-děl hodných významových studií na uměleckých školách nebo esejistických nitrozpytů, spíš šikovně využívá pandemickou situaci bezčasí, široký okruh známých a volný program producentů, díky čemuž dvě hodiny pomalu vchází do klubu tvůrců s přiznanými úklony svým dětským múzám, místům a městům, kde rostli a co je formovaly od úplného základu. Tarantino má své Kdysi dávno v Hollywoodu (2019), Linklater Dazed and Confused (1993), Anderson Boogie Nights (1997) a teď Pizzu. Do covidového příspěvku, co chvílemi působí jako home-video točené na (hodně profi) koleni s kamarády ze štábu a okolních rockových kapel, kteří hrají i ve vedlejších rolích, obsadil nemalé hvězdy západu i nejbližší přátele, kterým svěřil role hlavní. Z plátna tak svítí nové tváře, co plují universem Bradley Cooperů a Seanů Pennů a k nim padnoucím obličejům, světem nepoznaného, světem zdánlivě nekonečných možností – jak pro neokoukané herce, tak příhodně pro jejich postavy.

Mantinely onoho světa poznávají v striktně oddělených epizodách, které často navazují po uplynulých měsících či letech, a divák v nich nemá sebevětší šanci k emočnímu napojení na Alanu či Hoffmana, kolem kterých se točí primární romantická linka. Samotné srážky hlavního dua v průběhu dospívajících věků jsou totiž postaveny primárně na exploraci okolního prostředí a jeho postav, což dokresluje úvodní oblouk vzdávání holdu konkrétní generaci, filmařině a jedné specifické městské části hollywoodské megalopole. Oba debutanti hrají s plynem sešlápnutým k podlaze, mezigenerační pár kloubí roztomilou nevědomost i horečnatou energii, která často nečekaně vybuchuje – a to jak s vtipem, tak vážnem. Hoffman tu jako mladičký budoucí lev salónů prožívá momenty přisuzované outsiderům a jeho Gary potvrzuje pravidlo, že PTA má blíž k mužským postavám než k těm ženským, a Alana je jednoduše hurikán, co zasloužil minimálně soškovou nominaci. Navíc je ve filmu hned v trojitém provedení a chemie i díky ní spokojeně bobtná.

Citací vzorů (snímek je zase věnován Jonathanu Demme), easter-eggů, pomrknutí, detailů a dobových fragmentů je tu na roztažené stopáži habaděj, a i když tu není nikterak silný, ucelený příběh, Anderson režijně překvapuje a často servíruje obraty a tropy, co nejsou v rom-comu zvykem nebo jsou v rámci žánru úplně nové. Píše tak vyloženě kouzelné sekvence a potvrzuje, že stavět mizanscénu a situační komedii zkrátka umí, jen ty celky tentokrát neudrží. Jako by ty nejlepší nápady vznikaly během produkce, po ranním kafi na lokaci těsně před rozjetím kamery: Gary při policejním zatčení, náklaďákové couvání, eskapáda v domě Bradleyho Coopera, eskapáda s motorkou Seana Penna, odkazy na hipíkovské Inherent Vice s roztodivnými názvy podniků i postav, záchvěvy záchodového humoru založeného na menšinách... je to zkrátka roztodivná, nepředvídatelně zábavná procházka, která umí absurdní vtípky i nečekanou akci, odlehčený masterclass skupiny talentovaných filmařů, co si uprostřed šíleného času naší lidské historie uspořádali několik týdnů srandy, a všecko to výlisem vlastní práce skrz plátno po hektolitrech přelévají do obecenstva. Bez vnitřní celistvosti, propracovanější struktury a tahu na branku: branka tu totiž neexistuje. Hlavní je legrace. A to je dost fajn vzkaz.☞ PINBACKER