Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Mistr filmu remakuje a plní si svůj muzikálový sen, po kterém bude podle všeho následovat ještě western (hň!). Spielberg vypíná akademický mód Lincolnů, Akt Pentagonů, Mostů špiónů a diváka bere na zteč barvou, pohybem, světlem i stínem a hravostí, co kolem sebe dýchá svěží větry. Marku, Terezo, Ebene, Kostková, jde se do míst, kde hvězdy tančí: jó, ulice je jako sen, duše v plamenech, děsně dlouhej den!

Gangy nám nepřályrecenze napsal

Adam Hencze

dne 11/12/2021

V dnešní hyperkorektní době si Spielberg dává s úspěchem pozor: našlápnutí na hranici košéru tu je pouze obsazení bejbydrajvra Ansela Elgorta, který vloni mazal instagramy poté, co ho jeho sedmnáctiletá femmefatálka obvinila ze sexuálního obtěžování. Slovo dalo slovo, padla první rána – eskalace do Spaceyho chrámu zkázy ani do Weinstenových hor špaténky neproběhla, takže vše dobré, jede se, i když risk to byl, zdá se, vlastně zbytečný. Ansel je totiž jako herecký primár téhle olbřímí atrakce s legendami opředenou cedulkou West Side Story dost plochou vložkou, kterou s přehledem přehrají i ty nejokrajovější zástupci všech těch rolí, na kterých vyrostly něčí prababičky. Tedy zástupci Monteků a Kapuletů (Jets a Sharks), jejich vůdci, pan policista, pani z lékárny (Rita Moreno, co si připisuje čárky za účast v obou filmech) a pár dalších postaviček. Ale co, hlavně že na žádnou z nastražených min kontroverze Steven nešlápl a místo toho pořádně kopl do vrtule.

Elgortova nijakost ve srovnání s ostatními je jednou z mála vad na kráse tohohle nablýskaného spektáklu, jehož kvalita v rámci formy a filmařského umu utíká všem ostatním letošním soutěžícím a finišuje cílovou páskou s nepřekonatelným náskokem. Však se to dalo tušit už od prvního teaseru, který vyhrává všechny pomyslné sošky střihu, kamery, nápadů, rámování... A ty nepomyslné pobere tahle celovečerní extravaganza také, nejvyšší čas na vypsání sázek, překoná–li deset Oscarů svého předchůdce z roku '61. V porovnání s ním Spielberg aktualizuje minimálně, obsazuje pár dalších postav, ženám dává dle moderního vzoru více prostoru a síly, nedovolí odpustit si i jednu mimózní trans roli na sílu a vysoce doslovná témata původního muzikálu ještě více zesílí, podtrhne a zopakuje. No a co? Hlavně že se tančí!
Niko Tavernise/20th Century Studios

A jak – na dvou a půl hodinách tu ansámbl hrne před sebe monstrózní měřítko dotažených lokací a živé choreografie, obojí skrz hledáček Janusze Kamińskiho; ten si během natáčení organizuje vlastní masterclass na téma světla, kompozice a vnitrozáběrové režie (a lens flarů). Od úvodního průletu staveništěm muzikálových dějin po celky v kamerových jízdách to neskutečně šlape, originální mašinka nápadů a kouzel se občas zakucká jen při stavbě ústředního milostného románku – ta je ale klíčová pro závěrečné melodrama, kde třídní hyperrealismus střídá shakespearovská tečka učebnicové tragiky. Ta je možná učebnicová až až, na hloubkové přemýšlení ale není čas – záběr střídá další lens flare a jeden se tak myšlenkově zapojí zpět do plně rozjetého zápasu Evropa versus Portoriko. Ostrovní zemička má na rozdíl od oscarové verze ze šedesátek obsazení herci správných barev, Spielberg je často nechává plynule přecházet do nepřeložené španělštiny a v jejich castingovém výběru má oko experta – především u vyčnívající Ariany DeBose, která je zkrátka a jednoduše bohyně, a nebýt Rity Moreno, tak pro sebe ukradne všechny scény světa. Jinak je vše při starém: zdejší Romeo s Julií nemají svůj lístky ověnčený balkónek, nýbrž požární schodiště špinavého vnitrobloku, války rodů mění italskou krajinu za ruiny newyorkského ghetta.

Mistrovi neujde rovněž výběr nebilingvní části ansámblu – nad již zmíněným bejbyfejs Elgortem tu vítězí Riff alias Mike Faist, který si říká o nominace za vedlejší roli. Riff a Bernardo jsou tu jakožto alfa samci znesvářených partiček bratry jiných matek, stojící na straně odlišných barikád, hybnou silou nepochopení, snahy patřit, představou xenofobie i diskriminace – zkrátka všech témat převedených z půlky minulého století, kde byla dennodenním chlebem. O to odvážnější bylo začít o nich tenkrát mluvit! Tenhle odvážný "boom", který otevřelo povídání o etniku a barvě kůže na prknech slávou opředené Broadwaye roky před Martinem L Kingem a hnutím za stejná práva, dnes sice logicky absentuje (spodních deset milionů možná i rozčílí), nadčasovost ovšem nechybí.

Přes všechny nepopiratelné superlativy si od závěrečných titulků a doznění všech těch slavných melodií kladu v hlavě zásadní otázku: promítnu si raději Chazellův La La Land (2016), muzikálové drama o snech v šedinách dneška, originální vizi s přesným převodem na filmový pás? Zcela určitě. Uznám, že i když si Spielberg vzal na paškál "pouhý" remake klasiky, která převedením tance a zpěvu z kabaretu do špinavých ulic zažehla jiskru muzikálové revoluce, tak s ním předvádí filmařské mistrovství ve všech myslitelných ohledech a oborech, točí jeden z vrcholů své kariéry a dodává do letošní soupisky kinematografie audiovizuálně nejkrásnějšího zástupce? Uh-huh.
Někdy je i nejhůř
krev často všechno zkazí
Vopruz je když jeden 
do druhýho nůž vrazí
Jinde zase večer 
slzy provázej
To mladý lidi s báglama 
z domu vodcházej!