Mimokino, 18. březen 2019 11:05 aktualizováno 18. březen 2019 11:05Sbal prachy a přejdi AndyRecenze filmu Triple Frontier (2019, 125', US)

RECENZE (AH) — Santiago Garcia a Abel Morales sdílí nejen stejného hereckého představitele – charismatického Oscara Isaaca – ale i speciální katalog společných vlastností, těch lepších i horších. Chandor dává oběma hrdinům svých posledních dvou filmů (o Moralesovi jsme psali tady) na štědré dvouhodinové stopáži hned několik zastávek, kde si nejednoznační tahouni mohou sebereflexivně vynadat či zavýskat štěstím. Santiagovýma očima ex-člena speciálních jednotek vnímá divák audiovizuální nadparádu, jež se navenek v ukázkách jeví jako čistokrevná akční žánrovka. J. C. ovšem doručuje syžet, ve kterém by se jeden vystřeleného náboje skoro nedořezal. No dobře, pravda to úplně není, autorům se ale musí nechat plusové body za fakt, že si v heistím snímku odbývají celou akční pasáž už v úvodní třetině, přičemž vynechávají jindy povinnou před-střílečkovou plánovací montáž a exponují především následný úprk, kde je plno prostoru k elaborování nad chováním postav a pro překreslování hranic jejich morálních postojů.

Fandové Ramba či Bayovských stylizovaných slow-mo oslav vojenství a západního patriotismu budou u Triple Frontier zklamáni – ačkoliv si Chandor neodpouští nemalou dávku bratrských objetí a plácání po zpevněných zádech v upnutých armádních tričkách, servíruje oboje spíš jako kamarádskou oddanost, čestnou povinnost kráčet po boku parťáků, vedle kterých si hrdinové prošli kdejakou Pouštní bouří. Tento přístup vychází – nedávno vyšlý (a zrecenzovaný) Zahlerův film Na špatné straně (2018) to vzal podobným směrem (stejně jako tříkrálový Steve O. Russell z Iráku): bere své chlapíky-tahače jako partu zhrzených kámošů do deště, co se cítí zrazeni systémem/vlastí, načež berou své osudy do vlastních rukou a přebírají iniciativu v honbě za symbolem pokladu. Zahler použil městskou loupež jako záminku a dějový konstrukt, za kterým postavy Gibsona a Vaughna necelé tři hodiny postupně kráčely, chtěl před samotným aktem důkladně posvítit na jejich společenské prostředí a poskytnout dostatek expozice k tomu, aby pak jeden cítil v kinosále alespoň nějakou dávku empatie. V tom Chandor úplně pevnou půdu pod nohama nemá – vojácká parta i přes své rozporuplné činy nakonec ukazuje ty správné barvy, chybí jí v tom ale nějaké větší emocionální vložení (přesto, že se o něj většina snaží), které by ze sekvence špatných rozhodnutí a lakomství vytvořila něco lidského, nadživotního.

Proto Chandorovi zbude „pouze“ parta pěti skvělých cápků, co jim áčkoví herci vdechují vše, co mohou. Jejich přicházení a odcházení je dáno jedna ku jedné ve vztahu k jejich skutkům, nic se neděje vyloženě náhodně. Děj není předem předvídatelný, jeho následky jsou ale vždy až příliš logické. Místy nepochopitelné změny chování postav během různých částí tříaktového narativu tomu vyloženě nepomáhají, na druhou stranu u tak zkušeného tvůrce vzbuzují otázku, nebyl-li to záměr. V postavách se tak mohlo jít s dekonstrukcí žánru o fous dál, podobně jako s onou formální stránkou. Chandorovy charaktery jsou v jeho obecné filmografii na povrchu často nahodilé a pravidelně reflektují nějakou silnou událost (což vlastně odpovídá psychologii z reality), které jsou v úvodu jeho snímků svědky – ať už jde o korporátního analytika Petera Sullivana (výborného Zachary Quinta) z Den před krizí/Margin Call (2011), ztroskopsance Roberta Redforda z Vše je ztraceno/All Is Lost (2013) či zmiňovaného Abela z Válka bez pravidel/A Most Violent Year (2014). Vzorec se opakuje, tvůrce tuto sobě vlastní formu využívá jako svítilnu, kterou míří na různá společenská témata – od dozvuků finanční krize od Lehman Brothers z roku 2008 v pyramidovém rozvržení fiktivního finančního molochu, který může na lopatky položit zpráva od nejnižšího řadového zaměstnance, po expozici shnilých struktur soukromých bezpečnostních složek a armád, co operují dle vlastního zadání a uvážení.

Potřebný přesah autorova myšlenkového podhoubí doručují v Triple Frontier napsané figury, kterým se tu sice věnuje dostatek prostoru, přesto se film ani jedné z nich nedostane po scenáristické stránce hlouběji pod kůži. Nejjednodušší je to s Isaacem, kterého dosah jeho původně relativně pozitivní, přesto prohnilé iniciativy začne brzo sžírat, ostatní často působí jako čísla do počtu nebo jako nedovyvinuté polotovary, i přes fakt, že třeba i doručí nějakou silnou výpověď, co posune (nebo vykolejí) příběh (Ben Affleck).

Ostrým hochům je těžké být nablízku, na druhou stranu ne všichni mají tak tvrdou skořápku, jak se zdá. Charlie Hunnam v úplně první scéně přichází před nastoupené armádní kadety a vypovídá historku, jak jednou držel přidušeného cápka pod krkem jen proto, že špatně zaparkoval. Triple Frontier si bere tenhle úvod na paškál a několikrát ho během svého plynutí podtrhne, do toho dokonává charakterovou a žánrovou destrukci toho, co je aktuálně moderní akční film – skrz pevnou, skoro až starolibou formu ukazuje přehlednou, klidnou, realistickou přestřelku v horském masivu na opravdových lokacích s větrem a zimou, líčí zčernání myslí během držení prstů na spouštích a taky poukazuje na následky toho, když schopní, trénovaní a z cesty sešlí muži nezabíjí za vlast, ale pro peníze.☞ PINBACKER