Festivaly — 75th LA BIENNALE, 11. březen 2019 10:24Nesprávní chlapiRecenze filmu Na špatné straně (2018, 159', CA/US)

RECENZE (AH) — Zahler stále vyčnívá. Daří se mu z béček s šíleným gore násilím relativně plynule přecházet do dějů a témat, co nabízí víc než jen vyloženou hrůzu (i ta je ale občas v žánrovkách potřeba). Po Kostech a skalpu (2015), mimochodem skvěle přeloženého originálu Bone Tomahawk, se to Zahlerovi povedlo v předloňském morálním buldozeru s názvem Blok 99, z něhož si do své novinky ponechal ústředního Vince Vaughna. Tomu přihodil jako parťáka Mela Gibsona, od předchozích lineárních narativů z pohledu hlavních postav přešel do paralelního vyprávění s charaktery, kterým poskytuje předlouhé a předůkladné expozice, několikrát jim převléká protagonní/antagonní kabáty a píše jim přesně ty typy nihilistických duší, nad kterými si bude Zahlerův klub blaženě čvachtat. Tvůrce tak se svým dalším filmovým přírůstkem podtrhává definici své estetiky, dává žánru, co dominoval televizím a kinům minulých dekád, jinakost a svěžest. Přesto, že by se nyní v rámci moderního krimi žánru hodila citace od Riggse snad víc než kdy jindy – jsou na to už kurv** starý.

Dragged Across Concrete je totiž překvapivě lehké zbožňovat – kvalitní hercí předvádí přesvědčivé výkony, navíc se skvělou chemií ústřední dvojky (tedy nutným základem pro každé buddy-movie), snímek je sešitý důkladným řemeslem, demonstrovaným profesionálně natočenou akcí s vynalézavými nápady, triky ze staré školy a s rekvizitami v setech, o kterých může snít kdejaký tvůrce áčkových stříleček. Plynutí příběhu často nelze předvídat (jindy zase až příliš snadno), takže i přes šílenou stopáž, sem tam na sílu přestylizované charaktery a spoustu odboček (některé trvají opravdu věčnost) se divák může, ale vyloženě nemusí obávat nudy v kinosále (což se cení). Tvůrce zdvihá prostředník účelové příběhové skladbě takovým způsobem, že v půli děje opustí hlavní postavy a začne exponovat krátké filmy vložené dovnitř celovečeráku (subjektivně "celodeňáku"). Ty jsou v rámci realisticky syrového syžetu působivé, a i když do rozuzlení zápletky nijak zvlášť nepromluví, Jennifer Carpenter v minifilmu „jak jsem šla naposled do banky“ nese do tvůrčího banku nemálo plusových bodů.

Přemíra starosti o fízly a parchanty každopádně místy irituje – z tohoto stavu tvoří východisko zábavné tarantinovské dialogy a (opět) vynikající Gibson s Vaughnem. Mel se tu vrací do formy daleko před svým hereckým pádem a žije jakéhosi inverzního Riggse – rezignovanou, ovšem odhodlanou spirálu morálky a oběti doby, kde frčí politická korektnost a pravidla, podle kterých odchovanci druhé půle 20. století často hrát neumí. Analogoví hráči v digitálním světě? Něco na ten způsob. Zahler je ale v nečekaně kritické poloze socdramatu nejistý – extremistický filmový tón jeho diváckého vydírání byl vždy jakýmsi závojem, co odděloval realitu od stylizovaného běsnění, jasně ukazoval prstem na věci, co jsou „jenom jako“. Přehánění a exploatace zkrátka realitu udupe a vytvoří tak potřebný odstup pro smích či fascinující znechucení. Indikátorem toho je v případě Zahlera jeho podpis v používání násilí, které je přímé, chladné, s chrupavkou a zkrvavenou tkání. V aktuálním snímku proto v tomhle logicky ubral, aby vytvořený prostor vyplněný obrazem systémového pesimismu nebyl pro smích.

A občas se mu to takhle pere, ten zakopaný půdorys béčkových kostí, z kterých roste áčkové tělo, je místy prostě znát. Je to určitě i jistou přeúnavou, danou jak stylem psaní bytostí onoho skoro-noir světa, které se už po tři velice dlouhé a expoziční celovečeráky de facto nezměnilo, tak samotnou stopáží a rezignací na cesty ven. Všichni utíkají před zmarem, neučí se z veřejných přešlapů, co ničí dekády budovaných kariér a neumí se ohánět v sousedství, co za tmy už není zdaleka tak bezpečné, jak kdysi bývalo. Snímek je v tomhle jako celek vlastně tak trochu banální odpovědí na otázku „co provedou tři zdatní cápci různých společenských vrstev s odlišným minulostním pozadí, když je okolnosti chytí pod krkem a zatlačí hluboko do kouta".

Ve finále může být stupňovaný tlak pro fandy přivyklé na Zahlerovu náturu mírným zklamáním – autor si celé ty dvě hodiny prakticky bez tempa jen tak „halabala“ buduje půdičku pro vystřílený finiš, kde se mohl utrhnou ze řetězu a naservírovat jatka (jak je jeho dobrým zvykem). Místo doslovného tlačení na pilu se tlačí na pilu morálky a hraje se o to, kdo koho přečůrá. Neprobíhají tahy nožem, čepelí, střev, nýbrž tahy šachových figurek, ze kterých už oběma stranám zbyly jen ty poslední, nejcennější. Tvůrce tím i částečně prokazuje ušlou filmařskou cestu a snad i fakt, že vykoupení může dosáhnout každá zkažená duše. Konfrontace postav setkávajích se jako dvě skupiny bankovní loupeže je ve výsledku explicitní především v tom, jak je nereálně realistická, neposkytuje obrazy toho, „jak to chodí ve filmech“, spíš se snaží zobrazit hypotetické skutečno, syrové a surové, nepředvídatelně šoující, bez jakéhokoliv přikrašlování a umělé krve.¹ Což je ostatně validní klíč pro dávkové ochutnávání Dragged Across Concrete a důvodem, proč sto šedesát minut Zahlerova třetího filmu vidět.

¹ podobnou cestu volil například nadějný superhrdinský dekonstrukt Super (2010), kde z ničehonic zemřela jedna z hlavních postav.☞ PINBACKER