Mimokino ~ recenze filmu A Most Violent Year ~ 28/5/2017
Oscar Isaac vyměnil kytaru a ztroskotanou kariéru písničkáře Llewyna za byznys s topným olejem, koupil si dražší kabát hořčicové barvy a při cestách závějí zmrzlého amerického velkoměsta impregnoval magnátovu dcerku Jessicu Chastain, která od té doby kombinací push-upky s rudou rtěnkou tvrdí status mafiánské princezny – je rok ’81 a ve městě jablek vrcholí nepěkný trend vražd, přepadení a násilí. Všichni se přesto v Chandorově omáži na sedmdesátková krimi snaží držet zuby nehty v mezích zákona, cílem je nestát se gangsterem – zkrátka uhrát to čistě a rytířsky. Občas se ale každý sem tam namočí.

Nejistá sezónarecenze filmu A Most Violent Year

Amerika je plná zločinu, rozmachujících byznysů a chlapů se srdcem na správném místě – nebo alespoň těch, kteří si to o sobě myslí. Jedním z nich je Abel Morales, přiženěný dědic olejového impéria, který si po založení rodiny kupuje nemovitost ve Westchesteru a kterému začne konkurence přepadávat náklaďáky plné červeného zlata – a je to právě příznačně jmenovaný Abel, jehož charakterou studii nám JC Chandor v nenápadném a působivém thrilleru servíruje. Snímek zastřešuje neprvoplánově působivá hra Oscara Isaaca, jehož vedoucí postava kouše do zkaženého jablka morálky s uvěřitelností Emily Blunt ze Sicaria. Hra světel a stínů začíná.

Chandor se po úspěšném All Is Lost s pomyslným podtitulem Robert Redford vs. The World vydává filmařsky zpět do svého rannějšího období: A Most Violent Year je v jistém smyslu akademičtějším a vyzrálejším bratříčkem Margin Callu, ze kterého si vypůjčuje budování napětí v jemných nuancích, třicátníky s vytaženými rukávy a syrový realismus metropole východního pobřeží, který zasazuje o dvacet let dříve, do roku 1981. Ten je tematickým klíčem, který říká, že i v nejtěžším roce New Yorku existuje prostor pro ctnostné chování a zachování morálky, i když je to místo sprintu běh na hodně dlouhou trať. Scorseseho/Coppolova/De Palmova imigrantská pachuť kvetoucího velkoměsta se tu snoubí s multikulturálnem městské džungle, v jejíž instanci může Abel existovat i jako vzdálený bastard Daniela Plainviewa z filmu Paula Thomase Andersona – a ten dobře ví, že kde je ropa, tam bude krev.
© A24 Films

Studie surfování po vlně zákona experimentuje s moderním noir žánrem, ve kterém skládá Chandor poctu sedmdesátkovým krimi thrillerům, Oscar Isaac prochází obdobnou peripetií jako například Treat Williams od Sidney Lumeta: paralela byznysmena a policisty definuje charakter křižáka, který se pouští do boje s fundamentálně špatným systémem, vkládá do něj důvěru a skrz pole morálky prochází čím dál těžšími testy. V tomto ohledu Isaac se svým Abelem exceluje, nabízí víc než jednu nastavenou a jednu odvrácenou tvář – snímek přesně charakterizuje beraní výstavbu myšlenkového bohatství, ve kterém by Abel raději zemřel, než aby v životě udělal byť jedinej krok zpět. Vidíme ho v ranních ulicích joggovat, vidíme ho radit svým mladým obchodním stážistům skrz tipy jeden na jednoho, vidíme ho zoufale pátrat po darebácích, kteří překročili hranici mezi otravováním jeho pracovního života a jeho vlastní rodiny. Abel by tady mohl Llewynovi dávat životní lekce o balení ženských, pravidel výroby nechtěného potomstva, plus pár tipů a triků k životnímu úspěchu. Neznamená to ale, že jde o železně stavěného obchodníka s tunou slíbených jistot, odstínů šedi je tady mnohem víc: JC do studie míchá čím dál víc nejistoty, kde ctění rytířských hodnot podléhá čím dál nepřátelštějšímu prostředí. Přesto se zdá, že na Abelův šarm a charisma protilátka ještě neexistuje.
© A24 Films

A Most Violent Year se určitě netváří jako prvoplánová zábava, jde o snímek, kde konflikty běží pod snímaným obrazem a je proto mnohem jednodušší vnímat dlouhé, rozvleklé obrazy osmdesátkového New Yorku, mizanscény v amerických plánech, točba na široká skla s tempem, které má tendenci z volného plynutí sklouznout do temného chvění, v osamocených mžicích vystřeluje vysoko do soustav nervových tangent. Ať už jde o hyperrealistickou přestřelku v dopravní zácpě nebo o skvělou čtyřfázovou honičku, kdy Abel nejprve pronásleduje ukradený vůz industriální částí NYC, poté se vrhá do podmostí, odvodňovacích kanálů a černočerných kolejových tunelů, pokračuje pěšky steadicamem a zakončuje pěstním soubojem na prázdné stanici po jízdě metrem. Chandor v těchto sekvencích boří žánrová klišé spojená s křížovým střihem pronásledovaček, jeho pohled je nezaujatý a každou minutu realistický.

Středobodu Issacovi tu sekunduje slušná plejáda vedlejších postav – ať už jde o assistant DA/státního zástupce, jako obvykle přesného Davida Oyelowa, spolupracovníky, bankéře nebo jeho ženu Annu aka Jessicu Chastain. Ta je ve snímku startérem konflitků a nositelem tíže manželových rozhodnutí, ostré lokte jí nechybí a k image mafiánské princezny nemá daleko. Scénáristicky nedostává příliš prostoru, i tak jde o každým coulem Chastain materiál – přímá, neústupná baba, která tu navíc sedí jako pravá dcera svého otce, alespoň co se týče sledování morálního kódu a hraní podle pravidel. K podnikovému bohatství sice přišla skrz dědictví, schopnosti jeho vedení ale nemusí nikomu příliš dokazovat. Rtěnkou barvy krve a okázalou push-up podprsenkou prodává nejen manželovu pozici na trhu, ale i snímek z jeho plakátů.
© A24 Films

Chandor dostal po Sundance premiéře svého debutu Margin Call nominaci cen Akademie za původní scénář a v poli angažmá v autorském filmu pokračuje – jeho Triple Frontier je plánované na příští rok a už se důkladně vaří. Zvědavost pracuje i z důvodu tematické oscilace napříč soupiskou jeho kolegů: Chandorovy obrazy americké společnosti jsou silně nekompromisní a takový filmový souboj s extrémně liberálním Linklaterem by rozhodně nebyl od věci; nutno podotknout, že oba jsou pevně v kramflecích svých žánrových šuplíků a téma pozorují z odlišných úhlů. Jde ale o generaci velice šikovných řemeslníků – A Most Violent Year je toho perfektním příkladem, už jen kvůli snímání Bradforda Younga, který se zasloužil třeba o Ain’t Them Bodies Saint: dobové chromatické barvení, atmosférická světla (interiéry vyráží dechy) v žlutomodré sépii padají na do detailu promyšlené kostýmy a třicet let stará fára. Pocta Gordonu Willisovi, Coppolově The Conversation, The Godfather, The Yards nebo On the Waterfront je tady více než patrná: ze subtilního a moderního balení předložených klasik se jednomu nebude chtít odejít. I přes omáže má ale snímek svou originální, unikátní atmosféru, která vynucuje touhu k opakovanému nasávání, což je vzledem k retrospektivě žánrového dědictví veliké plus. Velká škoda je, že se tato A24 distribuce nedostala až do našich luhů a hájů.

Hlavní hodnocení ~ Adam Hencze
“Americkej sen” je v A Most Violent Year setsakramentsky obtížným cílem. Chandorův výsledek se dá považovat za omážní inverzi Goodfellas, kde se všichni snaží být co nejvíc macho – tady se gangsterství vyhýbá obloukem. Víc než socialista Saylesovýho typu je Chandor nohama pevně v moderní Obamovské Americe, té, která nepopisuje zemi dělbou na hodné a zlé hochy, nýbrž jako molochoidní systém, proti jehož prolezení staví nekonečnou malost sebevíc schopného jedince. Systém, ve kterém je úspěch ještě strašidelnější než prohra.
7