Pinbacker ~ Mimokino ~ recenze
Hodně Netflix a žádný chill: aktuální televizní celovečerní přetáčka francouzského kraťasu na feministické téma vítězí na jediné frontě, a tou je sdělení. Víc ale nepotřebuje. 

Po čem muži toužírecenze napsala

Linda Keršnerová

dne 20/4/2018

V Je ne suis pas un homme facile nefrancouzskému publiku prakticky neznámá Éléonore Pourriat recykluje a dotahuje do celovečerního formátu svého času virální krátký film Majorité Opprimée z roku 2010 (s anglickými titulky po potvrzení věku zde). Desetiminutový snímek (se kterým jediným vzhledem ke specifiku zkoumaného tématu snese ...homme facile srovnání) poskytuje zběžný vhled do světa, kde se upocené ženy nahoře bez opírají o futra cestou z běhání, zatímco se muži zaměstnávají pochůzkami a dětmi. Komediální úvod rychle střídá brutální společenskokritická sada (protože když jezdíš sám na kole v kraťasech, tak si o to prostě říkáš), vystřízlivění je instantní a zanechává dlouhotrvající pachuť.

Naprosto stejně je vystavěný dlouhometrážní snímek, ve kterém dostala scénáristka a režisérka volnou ruku, aby si „udělala to svoje“. Jakkoliv Majorité Opprimée zůstává nepřekonaná ve své přímočarosti a efektivitě v poměru cena/výkon, celovečerák vítězí v detailu a obsazení a v mnoha momentech dokazuje, že není zbytečným feme výkřikem do jen pomalu řídnoucí maskulinní tmy.

Zrcadlový svět, který se v Je ne suis pas un homme facile před divákem otvírá, je tak důvěrně známý a tak podobný společnosti, ve které skutečně žijeme, že je skoro až snadné ho přijmout. Ženy dominující všem oblastem života marginalizující muže na backdropu rádoby vkusných stylizovaných grafik jiných marginalizovaných mužů, ženy rodící vestoje před plačícími nemožnými manželi, ženy svými partnery manipulující a je konečně opouštějící, ženy bez zájmu se sesouvající z neuspokojených mužských těl, ženy vtipkující o trapných demonstrujicích maskulinistech: všechny tyhle obrazy dokonale zapadají do reality, jaká není, ale mohla by být.

Tímhle vším film oslňuje, ne plochou sekundární zápletkou (která je tu do počtu) ani humorem (toho je vlastně pomálu a při najetí závěrečné scény se skoro zdá, že žánr komedie Pourriat snímku přiřadila jako zlomyslný vtip), ale naprosto precizní studií vztahů mužů a žen v největším z měřítek.

Filmařsky snímek nijak nepřekračuje televizní formát, nicméně dobře obsazený ústřední pár své archetypální úlohy přijímá za vlastní a vede je k dokonalosti (konkrétně Marie-Sophie Ferdane své roli doslova vládne) a místy působí, jako by měl skoro blíž k divadelnímu pojetí než svému skutečnému krátkometrážnímu předobrazu, čímž se mu přece jenom daří z rámečku monitoru uniknout.
© Netflix

Je ale třeba znovu zopakovat, že o tom Je ne suis pas un homme facile vůbec není, Pourriat jako by se ani nesnažila natočit dobrou (ani špatnou) komedii, ale naskládat za sebe jednu symbolickou a symptomatickou situaci za druhou, dokud diváka (spíše však divačku) sérií náhlých uvědomění nekonečných absurdních drobných ústrků naprosto neparalyzuje, aby ve velkém finále mohla v jediném rychlém pohybu strhnout ubrus zpod šálků s čajem: všechno jako dřív, a přesto tolik jinak.
Netflix servíruje perfektní genderovou studii, která je průměrná ve filmovosti, ale o to úspěšnější v účinku. Po druhém probuzení, tedy po tom, kdy se spolu s postavami ocitáme zpátky před zrcadlem, se dostavuje nefalšovaná nevolnost. Přes marketování pod zábavnou nálepkou se film svůj pochmurný podtext nikde nesnaží dohnat fraškovitostí: je plnohodnotnou, černočernou anekdotou, která dokonale zapadá do aktuální severoatlantické společenské nálady a v jednotlivostech nepokrytě září. Televizního vítěze sympatií 2018 mám už v dubnu.
Karta filmu

Je ne suis pas un homme facile

Je ne suis pas un homme facile
FR 2018
celovečerní 99'
premiéra nestanovena


trailer 1