Mimokino, 8. prosinec 2017 13:23Na plovárně s Edem KemperemRecenze série Mindhunter (2017, 499', US)

RECENZE (LČ) — Jistě, kriminálníci o publicitu nikdy nepřišli. Dostat se k pokoutným videozáznamům je dnes v rámci kyberprostoru snažší, než kdy jindy. Oproti nekvalitním záběrům ze sedmdesátých let ale Mindhunter mrazí právě převlečením do filmového kabátu. Hodnověrný materiál zůstává: tvůrce seriálu a jeho hlavní scénárista, puntičkář Joe Penhall se postaral, aby fajnšmekrům nad videy srovnávajícími skutečného Edmunda Kempera s Edem Kemperem z Mindhuntera spadla brada. Autenticita tedy na výbornou. Půjčovat si reálie, opisovat promluvy nebo rovnou založit seriál na skutečných událostech však nemusí být umění. Uměním je způsob, jakým Mindhunter tyto události (a lidi) rekonstruuje.

Zaprvé s precizním stylem. O ten se v rámci režie postaral ve čtyřech epizodách David Fincher, jehož nestárnoucího, před deseti lety (!) natočeného Zodiaca nelze nezmínit. Fincher navíc celou sérii produkoval: digitální kamera, světla nebo zvuk tak všechny v nejlepším smyslu připomenou Zodiacovy potemnělé sedmdesátky. Cool punc umocňují i „neviditelné“ vizuální efekty, názvy lokací přes celou obrazovku nebo hudba, dobovými fláky počínaje a podkresem, který nastavuje klidné i nervy drásající tempo, konče. Obří kus práce odvedli také designéři lokací a návrháři kostýmů. Jakkoliv zručnými filmaři poskládaný look by však nebyl dostatečným důvodem Mindhuntera velebit. Ostatně, od současné televizní tvorby se fešná fasáda očekává tak nějak automaticky. To, v čem má Mindhunter zcela navrch, je jeho obsah.

A tady přichází ke slovu ona rekonstrukce. Scénárista Joe Penhall totiž chopil příležitost za pačesy a z knižní předlohy (literatury faktu) vytřískal všechno: postavy, zápletku, reálie, etický přesah i nějakou tu vraždu. Důležité je, že si plně uvědomil výhody Netflixu a nepojal proto zápletku v lineárním smyslu (jako například tvůrci House of Cards). Jediné, co v Mindhunterovi připomíná vyprávění na pokračování jsou vztahy mezi postavami, přičemž zdaleka ne všechny docházejí řešení. Namísto překvapivých vyústění či zvratů naopak sledujeme případy spolu s odlesky všedních starostí, krátkými epizodami ze života zúčastněných, které s hlavní příběhovou linkou nemusejí souviset, ale dokreslují jednotlivé charaktery. V takto nastaveném, zcela poklidném tempu spočívá výjimečný záběr seriálu.

Hlavní postavy jsou nejméně tři. Mladého Holdena Forda (Jonathan Groff) sledujeme na cestě za novými objevy od počátku. K němu se připojuje mazák Bill Tench (Holt McCallany) z jednotky na výzkum chování zločinců (Behavioral Science Unit). Nakonec oba spojují síly s psycholožkou Wendy Carr (Anna Torv) a dostávají vlastní prostory ve sklepě budovy FBI. Toliko jednoduchý oblouk, který lze porůznu ohýbat: je deset dílů skutečně jenom o cestě Behavioral Science Unit za vlastní cimrou? Nebo sledujeme lingvistický příběh ustálení sousloví „sériový vrah“? Holdenův vztah se studentkou Debbie je taky horkým kandidátem na paralelní vedlejší linku: osobní život agentů vůbec prosakuje do jejich práce a naopak. A co teprve podivínský knírač okupující osm předtitulkových sekvencí... V Mindhunterovi se to má tak, že všechno může souviset se vším, ale nemusí.

Pravá dřeň seriálu však spočívá jinde, a to v samotných rozhovorech s vrahy. Ty tvoří páteř každého dílu a představují zdroj napětí. To se v nich odvíjí od prosté hrátky s divákem: Penhall a ostatní scénáristé si uvědomili moc slova a režiséři jim jdou na ruku, namísto obrazů spáchaných vražd, flashbacků nebo přehršle fotografií si tedy před každým rozhovorem Holden a Bill vymění pár vět. Za kým to zrovna jdou, kolik lidí zabil, kolik znásilnil, jak... Detaily vyjádřené slovně se pak zaryjí do paměti a dané interview z nich těží na maximum, a to jak v případě živlů utržených ze řetězu, tak těch slušných, hantýrkou doktorky Carrové „organizovaných“ jedinců, jako je zmíněný Ed Kemper. Výsledek této metody je zaručený. Kemper i ostatní vrazi tváří v tvář divákovi známým hrdinům přestávají působit jako senzace, subjekt nebo noční můra. Stávají se prostě lidmi na druhé straně místnosti, jejichž slova nám pomáhají poskládat si svět uvnitř. Ať už jsou slušní, sprostí nebo lžou, vždy na sebe něco prozradí. Mindhunter tak jako třeba Columbo obrací detektivní žánr „whodunnit“ naruby: ačkoliv otázka „Kdo?“ hraje v psychologickém profilování pachatele dále prim, nejde nám o dopadení vraha ale jeho pochopení.

Vyšetřovatelé se navíc vrahům postupně přibližují. Napětí tady nesídlí v předvedených symptomech, ale našich znalostech o nich: stejně jako postavy i my nabíráme další a další fakta ze života psychopatů, různosti jejich projevů. Pro tuto metodu je formát seriálu ideální. Mindhunter kousek po kousku buduje plíživou paranoiu, podpořenou mimo jiné právě zmíněnými prvky stylu. Atmosféra, potemnělost, všechno vybízí vnímat naplno jednotlivé diagnózy i vzorce chování. Například zdánlivě nesouvisející předtitulkové sekvence zpravidla netrvají déle než minutu ani neukazují nic šokujícího. Jako teaser na druhou řadu nebo prostě pohled do kuchyně právě se rodivšího vraha v nich však postupně spatřujeme Holdenem a Billem nasbírané poznatky v praxi. Svým pozvolným dávkováním slibují stejně nekompromisní druhou sérii. Pokud Penhall s Fincherem a spol. neustoupí a zchystají stejně pozvolnou výpravu do mysli vraha i vyšetřovatele, máme se na co těšit.☞ PINBACKER