Buřič a ezoterik filmové formy Gaspar Noé si začal v dva roky starém Lux Æterna hrát s novou formou svých děl – pěstování dramatu skrz zdvojení probíhajícího děje do obrazového diptychu sdílející singulární pláno. V upalování čarodějnic tím mistr nepříjemna ochromoval diváka v stroboskopickém záchvatu, z kterého ubral, a v obdobném formálním gardu točí film o stáří, smrti a o zákrutech mysli, kam se s doufáním nikdo z nás jako penzista nedostane. Ve Francii totiž podle Gaspara nastává neutichající noc:
RECENZE (AH) — Je to překvapivě otevřená kritika země a její aktuální podoby, nebo spíš reálnější obraz, co plive do tváří vysmátým feel-good socdramatům typu L'Arnacoeur (2010) nebo ideálně Intouchables (2011), kde se sluníčko snoubí s devadesátkovým hodnocením na filmových databázích. Vortex exponuje společnost skrz několik málo scén, kromě nemocnice je to zapojení syna ústřední stařecké dvojice do streetworkingu, kdy rozdává crackové balíčky zoufalým duším bloudícím černými ulicemi Paříže. Jiný svět mimo stěny bludiště bytu (kde se odehraje drtivá většina stopáže) neexistuje a Gaspar si takto vymezí stísněné dvouhodinové drama o degradaci mysli, rozumu, hodnot.
Do jedné z hlavních rolí si obsazuje Daria Argenta, jehož chřadnoucí fyzickou schránku nechá trpět v až upírské křeči: aby ne, když jde o legendárního italského režiséra hororu a jednoho ze zakládajících otců giallo. Ten ve snímku na sklonku života sepisuje knihu o filmu a snech, což mu sabotuje Françoise Lebrun, legendární francouzská herečka představující demencí trpící a bytem věčně bloudící babu. Krom syna a jeho syna aka vnuka se na jiné postavy nedostane, tedy krom krátké vsuvky při bytovém večírku francouzských kritiků a filmových teoretiků, který Vortexu dodá vtipně nepatřičný nádech (něco takového se prostě musí zákonitě dít jen v buržoazní Francii). Důraz na distanc těchto postav od života ulic města ústí v ponor do rozpadajících se hlav a těl, co je v temných pokojích a chodbách nepříjemně tísnivý. Úzkost a trochu napětí donese i ona forma zdvojení obrazu, která dovoluje ke scénám typu “Argento píše na stroji, Françoise bloudí po bytě” existovat – v případě klasického lineárního střihu by šlo o neúnosný slow-burner, ze kterého by se ze sedaček zvedalo podstatně víc diváků než ze současné podoby: té se prostě jen v tichosti přihlíží.
KVIFF
Forma nepředvede nic extra nepředvídatelného (i nápad se zhasnutím jedné půlky se dá očekávat), to ale neznamená, že Gaspar divákovi doslovně naservíruje vše, co je třeba: dochází tu ke znepokojivým výjevům typu mixování nejrůznějších druhů silné medikace do jakéhosi džusu smrti, sabotáže úmyslů druhé polovičky nebo prostě jen k bloudění v obchodech či bytem v periodických kruzích, stejně jako Françoise bloudí uvnitř své hroutící se duše. Šeptavé mučení občas přeruší samotné prostředí bytu, které Gaspar opět (podobně jako při úvodu ke Climaxu (2018)) prošpikuje filmovými a literárními odkazy, co pomohou divákovi občas vypadnout z role pasivního pozorovatele a pousmát se nad cinefilním pomrknutím autora.
Je to drásavé i výslednou délkou, která může nenaladěného diváka odradit tím, “že se tam nic neděje”, ale to by přišel o třešničku, co dorazí v samotném závěru. Ten je o několik moří expresivnější než tehdy šokantní Hanekeho Láska (2012). Françoise v něm mlčky sleduje televizní kolonii krabů v již totální temnotě prázdného bytu a vlastní hlavy, kterou Noé dovede film do podoby jakéhosi realistického hororu našich životů, těch, co nekončí v růžové zahradě, ale v samotě starých postelí, na studených kobercích u vypnutých televizorů, na sterilních lůžkách nemocnic s intubací a nemožností jakýchkoliv slavných posledních slov. Naše věci zůstanou tam, kde vždycky byly, práce zůstane nedokončená, spláchnutá v záchodě, zapomenutá: z podzima života je nekonečná zima.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Těžký snímek extravagantního zběsilce, který se začíná klidnit a stále “svým” rukopisem podtrhává degradaci a rozklad všeho myslitelného s nefunkčními vztahy s dětmi, rodiči, vnuky. Věnováno všem, jejichž mozky se rozloží dříve než jejich srdce. Život je sen, sen ve snu, oui, oui.
napsal Adam H.
