Pinbacker ~ Festivaly ~ 54th KVIFF recenze
Dvě děti s čerstvě ustanovenou macechou v odlehlé chatě kdesi v lesích = ideální představa Vánoc naprosto mizivého počtu potenciálních dotázaných. Zvlášť když ona macecha prožila dětství v náboženské sektě svého otce a byla jedinou přeživší hromadné rituální sebevraždy. Udělal otec chybu, když nechal své ratolesti v divočině pouze s touto osobou?

Na samotě u děsarecenze napsal

Jakub Brych

dne 23/7/2019

To neřeknu. Ale chybou by určitě bylo pro všechny hororům hovící Chatu opominout. A to i přestože jsme tu tenhle koncept měli už na sto způsobů. Vlastně právě proto – ačkoliv je tohle schema dost vyčerpané, duo Severin Fiala a Veronika Franz si s ním dokázalo sympaticky pohrát. Rodinku vyvážejí na úplně klasickou chatu do zmrzlé divočiny, takže nepřítelem číslo jedna je tradičně izolace a zima, do kruté hry s lidskou psychikou ale přihazují specifickou směsku traumat, takže i když je jasné, že se schyluje k něčemu hodně nehezkému, konkrétní podoba katastrofického klimaxu je pořád dost nejasná na to, aby publikum držela našponované.
© FilmNation Entertainment

Předpokladem k tomu je tedy přijetí toho, že Chata staví na určitých hodně specifických a vysoce nepravděpodobných okolnostech. Nemá ale smysl se v tom zvlášť rýpat, protože tahle scenáristická „úlitba“ nepůsobí jako rozmar, nýbrž jako stěžejní prvek, který se ve výsledku šikovně vytěží a tím i obhájí. Obecně je fajn, když si film vytvoří svůj vlastní, byť třeba za vlasy přitažený mikrosvět a v jeho rámci si hraje, přičemž třeba dovede i letmo nakousnout cosi lidsky rozporuplného. A ještě cennější je to v žánru, na který vysoká estetická kritéria moc neplatí, aneb když se i horor dovede vyšvihnout do met myšlenkově bohatších než jen „fujsemselek!“. Ne že by se to tu s tím přehánělo – Fiala a Franz brousí do hladka především techniku a lokace a jejich filmu vévodí obrazový chlad kamery Thimiose Bakatakise, odosobněnou pozorovatelskou režií, která příliš nefavorizuje konkrétní charaktery, nicméně docilují morální nevyhraněnosti všeho dění, přičemž kladou důraz na zlo vyvěrající z lidské mysli, spíš než z externích projevů.

Bez omšelých žánrových tropů to ale přeci jenom není a dílem to neva – fungují totiž jako parodické vějičky pro ty z publika, co rádi podléhají zdáním a anticipaci filmařských floskulí, druhá půlka jich ale přeci jenom je trochu nadbytečnou hororovou oblohou. Diskutabilní je i spoléhání se na snové sekvence (z nichž jsou převážně poslepované trailery – jak podlé), nejzbytečnější, a až trochu pošetilou volbou je ale ten domeček. Nejen, že to tu bylo relativně nedávno ve zrůdnosti jménem Děsivé dědictví (psali jsme zde), ale taky to v Asterově filmu jinak, a nutno říci o kus lépe, fungovalo. Chata tohle vůbec nepotřebuje a předznamenávací kvalita příbytku pro panenky je hodně, hodně samoúčelná.
Ve finále ale Fiala s Franzovou velmi solidně. I v sevřené a velmi klasické formě se obsahu daří docílit překvapivých momentů, a to bez samoúčelné rebelie vůči zvolené šabloně. Pokud tohle byla tvůrčí ambice (a nejspíš opravdu byla), pak je to jasný úspěch. Chata navíc neni myšlenkově plochá, a i když se nedere svým postavám pod kůži, dokáže jimi o sebe křísnout tak, že létají morálně nepříjemné jiskry. Jen ten domek fakt nebyl potřeba.

Hodnocení zbytku redakce: