Pinbacker ~ Festivaly ~ 54th KVIFF recenze
Jim Jarmusch staví hvězdnou hereckou soupisku a slibuje zombie komedii, která spíš než Zombieland připomene šedesátky a George Romera. Poklidné městečko Centerville je v hororovém obležení a trio policistů musí najít stezku nejen skrz obživlé chodící mrtvoly, ale i cestu ven z nešvarů moderní americké společnosti. A Jarmusch praví: nejde to. Alespoň ne bez pořádně řežby, a vězte, že budou padat hlavy.

Noc oživlého metahumorurecenze napsal

Adam Hencze

dne 27/6/2019

Jestli je většina autorských snímků buřiče z Ohia vyhraněnou filmovou freskou pro fajnšmejkry mimo hlavní proud, pak Mrtví neumírají trestají a odměňují v tomto gardu dvojnásob. Míra lásky i nenávisti k novému filmu Jima Jarmusche je daná už přednastavením diváka a jeho selekcí do jedné ze škatulek fandovství – pokud se v režisérově tvorbě jeden topí slastí, pravděpodobně si bude s tunou metahumoru a bouráním všech myslitelných zdí z úst Adama Drivera a Billa Murrayho bezproblémově notovat. A nad Star Wars meta-referencemi chrochtat blahem.

Nikdo nemůže upírat Jimovi míru inteligence, kterou do svých děl dostává – tady se ale karty odkrývají velice brzy a všem je proto tak nějak jasné, co si bere autor na paškál tentokrát. V nabalených kritikách populismu, anti-environmentalismu a moderní trumpovské Ameriky se tvoří slepenec sestavený z vlastní biografické intertextuality, co spočívá v obsazování již použitých herců do již známých charakteristik pramenící z autorova žánrového rozptylu, začínající a končící v ironicky kořeněné dramedy. To, že jeho postavy jsou často filmoví geekové s nadhledem citující slavná díla či rovnou Romera a jeho Noc oživlých mrtvol (1968), je už tak nějak samo sebou – i proto tak komentáře ansámblu v duchu vlastního sebeuvědomění („Proč jsi tak v klidu?“ „Protože jsem četl scénář”) společně s dalšími ujetostmi přirozeně fungují. S chytrým metaforickým obratem o živých mrtvých občanech, kteří ve svém zatuchlém zakořenění doopravdy nežijí, se ale pracuje (až na přepálený závěr) dost stroze.
© Focus Features

Což je v plejádě symbolů a odkazů společně se specifickým ostrovtipem malým vysvobozením pro ty, co nejsou ochotni jen tak zobat z nastavené packy. Sturgill Simpson dělá „dobrý songy” a opakovaný vtip je tady doopravdy vtipem, jinak tu ale znenadání útočí těžké nebezpečí nudy, neboť děj prakticky neexistuje a jde hlavně a jenom o figurky veleznámých osobností, jejichž cynismus a hlášky poskytují ono potřebné uchechtnutí. Z nich se nápady sypou – ať už jde o skvělého Buscemiho, Landry Jonese nebo železáře–gentlemana Glovera. Vážně ale někoho překvapí Tom Waits jako Radegast-vypravěč a Iggy Pop jako kožnatá mrtvola popíjící kafe? Z těchto rámcových standardů nic vyloženě nevybočuje a autorova agitka tak společně s pro něj typicky ležérním tempem plynutí nemá potenciál vyloženě urazit, ale ani nějak víc nadchnout.
Napůl využitý Jarmuschův potenciál v politické zombie komedii, co je o dost míň komedie a ještě míň zombie film. Párkrát se to ale trefí s šíleně silnou přesností. Párkrát. This is America, don't catch you slippin' up.