Pinbacker ~ Festivaly ~ 69th Berlinale recenze
Nekompromisní moralizér Adam McKay si po Lehman Brothers bere na paškál muže ve stínu – jeho jméno svět zná, činy si z velké části domýšlí. Dick Cheney, jehož portrétuje opět proměněný Christian Bale, je společně s plejádou řeky osobností úvodu nultých let spolu s legendami americké prezidentury 60./70. let širokou skupinou mocných postaviček McKayovy tragikomediální dramatizace toho, co si mileniálové pamatují z klečení u televizních obrazovek. VICE otevírá dveře zakouřených kuloárů a zadních místností bílých domů, kde hravou formou prezentuje známou charakterovou shnilost bohatých bílých mužů.

Sázka na Cheneyhorecenze napsal

Adam Hencze

dne 2/5/2019

Tonálně se McKayovi daří další malý majstrštyk – obdobně jako v Sázce na nejistotu (2015) tu diváka vysoce chytlavou formou lapí do audiovizuální pasti, ze které není lehké odtrhnout mysl, a už vůbec ne oči. Prim samozřejmě stále hrají fakta, co si jeden v dospívání a dospělosti tak nějak domýšlel a po kterých společně s žurnalistickými časopisy ve vlastní hlavě bádal. „Čeho všeho jsou nejvýše postavené šachové figurky schopny a kdo zrovna teď rozehrává další mocenskou velehru?“. Vše ve filmu přítomné mimo hlavní postavu veterána amerického politikaření se diváka snaží vtáhnout ještě hloub do králičí nory, jako by se McKay bál, že samotná Cheneyho existence přestane po chvíli bavit – servíruje proto sekundanty za Margot Robbie ve vířivce ze Sázky, používá dobové montáže z televizních přenosů a celý arzenál popkulturních odkazů, hereckou soupisku často vede jako hráče přesvědčivých, živých karikatur, s vlastními zvyklostmi „džobu“ a jeho žargonu s vlastní, často totálně šílenou agendou. Těmito prostředky dodává potřebný odstup a nadlehčuje téma, které sází na oscilaci dobra a zla v Dickově mysli a (později) srdci. Pomáhá mu bohatá omáčka kolem, v tomto případě vynikající Steve Carell, Sam Rockwell a Amy Adams.

Poslední zmíněnou se scénář zabývá okrajově, v pozadí její role zároveň naznačuje další mocenský pakt: přetahovanou v komorách kongresu tu zastupuje krátká manželská etuda. Ta kromě jiného předkládá promyšlené pohyby krále, jež je na šachovnici o dost omezenější než královna – často je v její absenci bezmocný. Manželka neslavné šedé eminence Lynne Cheney tedy představuje nejen domácí poradenství zdarma (stejně jako právní služby „Underwoodovi“ v House of Cards), ale i počáteční hnací sílu a hrozící černou ruku nad Cheneyho politickým osudem a úspěchem. Adams si tak opakuje hereckou variaci funkce stínového loutkaře, minimálně podruhé od The Master (2012).
© Annapurna

McKay na poctivých sto třiceti minutách absolvuje YouTube tutoriál „deset způsobů, jak divákovi nápaditě vysvětlit fakta“ a nutno podotknout, že by na to mohl psát a točit eseje. Forma funguje a padá na montáži, která snímku dominuje – už zmíněná míchačka vizuálních zdrojů s občas nadužívanou vizuální metaforou, v níž se autoři rochní trochu na sílu. Střih každopádně cvaká tempo v přesnosti metronomu s tepovkou, při které se divák nezadýchá. Přes zdánlivou nedějovost materiálu si tahu na branku pravděpodobně ani nevšimne, přitom kadence obrazů a situací promyšleně na pozadí pracuje s nyní již angažovanou myslí filmového příjemce. A to i přes fakt, že VICE je „jenom“ epizodní slepenec situačních alegorií, schůzek ve war roomu, rodinných miniporad a pozdních odboček do politických kariér Cheneyho potomků. A nezapomenutelných závěrečných titulků uprostřed stopáže. McKayův styl a častá absurdní stylizace v sekvencích jako je dada-večeře „o deseti chodech nejhorších možných skutků“ drží pohromadě a nerozkopne je ani závěrečná Cheneyho řeč, ve které Bale poprvé a naposled boří snad poslední zeď mezi filmem a lidmi v sále: tu čtvrtou. Dialog s divákem, i přes charakter přiznaného podvodu, cílí na stvrzení sebereflexe hlavní postavy a tak nějak „mimochodem“ si podá přihlášku o fous lidské empatie, což může být pro nejednoho zírače překvapení – na takto bazální lidské hodnoty se na cik-cak jízdě politickou vyšší ligou často nenarazí. S pocity se na povrchu nepracuje, není proč.
© Annapurna

Zároveň se VICE nikdy nedostane na půdu Moorových dokudramat, ani si neklade za cíl způsobovat senzace. McKay v něm odhaluje o úroveň šílenější a pravděpodobně trestuhodnější skupinu tajemství, než ta zfilmovaná čtyři roky zpátky z období hospodářské krize 2008. Jakkoliv v té době už média zasahovala obě strany barikády, o zlosynech newyorkských bank jsme díky internetu a celkovému pokroku informačního věku věděli o velký kus víc, než to, o čem se už dvě dekády kolektivně spekuluje. Že žádné WMDs v Iráku vůbec nebyly? No tak co. Jeden si třeba i odfrkne – VICE mu každopádně připraví výpravnou cestu skrz temnou energií zakryté moderní dějiny a současné postmoderní propriety, jako populismus, post-pravda a sexuální orientace. Obdobu amerického politického bizáru nečekejte. Čeho všeho se Cheney stihl a ještě stihne za svůj čas dotknout zůstává na polemice každého občana a filmového fandy, který si v McKayově filmu přijde na své.
McKay káže filmovou školu hrou. Jeho VICE je soudržnou stylizací, která snoubí portrét mocného bílého muže bez vlasů, zato pod čepicí, se společenskou tragikomedií pěny dní posledních padesáti let. Autorsky pojatá formální taškařice, která drží úroveň, tempo, nekádruje, moralizuje jen s trochou. Všichni prezidentovi muži naruby, zevnitř, s vytaženými střevy a jedním černým, shnilým srdcem čekajícím na bypass.

Hodnocení zbytku redakce: