Festivaly — 75th LA BIENNALE, 22. říjen 2018 09:11Friday Bloody FridayRecenze filmu 22 July (2018, 143', IS/NO/US)

RECENZE (AH) — Greengrasův 22 July vzbuzuje spoustu zbytečných kontroverzí na různých barikádách – od hlasů křičících proti filmování naturalistické masovraždy s výrobou filmové senzace z utrpení po uvedení snímku na festivalech včetně Biennale. Tam se promítalo v druhé půli, což by samo o sobě nic neznamelo, kdyby snímek nedistribuoval online poskytovatel filmů Netflix. Nu, svět se mění a my s ním – snímek sklidil vlažný úspěch a nyní je dostupný v obývácích předplatitelů. Co tedy vlastně nabízí? “Netflix & chill” ani ne.

Paul je nečekaně rutinní. Má to ovšem těžké – Erik Poppe si totiž svým způsobem vypůjčil formální klíč, podle kterého by Greengrass určitě taky rád postupoval, a o půl roku “amíky” předběhl. Utøya, 22. července měla (psali jsme zde) jasně definovanou, specifickou komunikaci k diváctvu, využívala šoku s ochromením skrz tvrdá pravidla stylu a v obratně řešených sekvencích zobrazovala čirou hrůzu v reálném čase, bez barviček i servítek. Účastník obýváku si při závěrečných titulcích Paulova filmu nebude vůbec jistý, co autora na tématu vlastně zajímalo – Greengrass dělí přestřelené dvě a půl hodiny do části se samotným aktem, který ve zvolené perspektivě vraha i obětí postrádá napětí, a do soudně-procedurální půle, ve které ho zajímají tři postavy, reprezentující trojité vidění proběhlé skutečnosti a jakýsi žánrový triptych. Je tu vize Breivika, který autora zpočátku fascinuje a kde se daří hledat zajímavé odpovědi na otázky, co zatím nikdo nevysloví, potom je tu postava právníka/obhájce masového vraha, co měl v osudný den své potomstvo na ostrově smrti, a konečně přeživší chlapec, který se vyrovnává se střelnými zraněními a po vzoru Rockyho sílí každým dnem, aby se svému protivníkovi-vrahovi dokázal postavit v soudním ringu.

Greengrass ve svých pseudo-dokumentárních thrillerech vždy nahlížel na své hrdiny především jako na lidské bytosti, politika ho (když pomineme fikci) nijak zvlášť nezajímala. Ve filmu o jedenáctém září proto vidíme jen “oči a uši vzduchu Ameriky”, dispečery, piloty a cestující s chováním na základě bazálních lidských hodnot, “obyčejnému hrdinství” odpovídá i postava kapitána Phillipse, která se navíc dočká i bolestivě sugestivního relapsu v závěru svého nedobrovolného dobrodružství (což se ve filmech o traumatu nevidí často, respektive nikdy). Autor své hrdiny nepopisuje jako bytosti s nadpozemskou odvahou a se supershopnostmi, nýbrž jako lidi. Pokračující výčet důkazů z režisérovy filmografie vyplyne na mysli proto, že ho nelze doplnit o nic z 22 July. Paul pracuje s charaktery sterilně na úkor jakékoliv divácké empatie, postavy mají navíc o třídu lepší herce, než by si z psaného materiálu zasloužily. Nefunguje způsob práce s tématem, které se odehrálo na jiném kontinentu a v podmínkách, kterým oči politiky snímku rozumí pouze skrz skloňování společného hesla "terorismus". Metoda emočního vykořisťování je dokonána nejen přítomností patosu a druhou půlí, která zahazuje nakousnutou komplexnost Breivika do podoby nacionalistické bestie, co svůj čin popisuje za doprovodného zvuku žvýkání pizzy, ale především maže rozřešené typy úvodních náhledů. Greengrass jim rozumí skrz zkratkovité emoční pochody a kreslí je zjednodušeně, což tak nějak budí dojem, že tu přešel jistou hranici, která v jeho předchozích snímcích nebyla ani na dohled.

Obsazení a absence Norštiny (i přes koprodukci) jsou jen střípky ve stínu zmiňovaných problémů. Nazírání na vraždící úvod (do kterého se autor posléze neustále skrz flashbacky vrací) obsahuje hned několik sekvencí, které dávají zapravdu oněm hlasům s filipikou proti vykořisťování obětí tragédie. Poppe ve svém snímku zvolil sugestivnější a v jistém slova smyslu správnější přístup s neznámou silou smrti, které dovolil pouze desítky pixelů plátna a to navíc maximálně na půlsekundu z celé stopáže. Greengrass tu připomíná Villeneuveho Polytechniku (2009), která trpí podobnými neduhy a definuje tak jistý kvazi-trend o přístupu k těmto látkám, který by měl pro funkční přesvědčivost zůstat nebarvený, nenázorný a pokud možno co nejvíce dokumentární. Poppeho metoda šla o kus dál, Paulova je zde na jeho poměry zpátečnická.☞ PINBACKER