Pinbacker ~ Festivaly ~ 75th LA BIENNALE recenze
Julian Schnabel s optikou značky Benoîta Delhomma kreslí magický, sugestivní portrét snad nejslavnějšího nizozemského impresionisty, který krom oparového světla nížin jižní Francie pátrá po původu vlastního bytí. Julian, Benoît a Willem Dafoe s odvahou studují skrz často experimentálně pojatou, unikátní filmovou estetiku úděl a osud umělce jako životní poslání a zdroj čisté, emocionální many. Může takto vrstevnatá manýra po dvě hodiny fungovat jako intimní filmový portrét?

Tak pravil Vincentrecenze napsal

Adam Hencze

dne 13/5/2019

U brány věčnosti je intimní, nespěchajícně trpělivá filmařská óda čirého audiovizuálního impresionismu. V jejím nitru se Schnabel pokouší metodou snímání herecké magie z extrémní blízkosti kamery vzhledem ke snímanému subjektu, pomocí nezvyklých úhlů braných z ruky a použitím cyklicky se opakujících sekvencí najít obdobnou krásu, jakou hledal v toulkách přírodní samotou samotný van Gogh. Nedávno v kinech promítaný Loving Vincent (2018, psali jsme zde) volil skrz rovněž unikátní formu zápletku detektivního dramatu, na jehož pozadí probíhal zjednodušený portrét hrdiny narozeného v nesprávné epoše, člověka typové postavy jak z pera Hermanna Hesseho, jejíž osud je svou nekonformitou a jinakostí dopředu zpečetěn. Obrazy namalované hrály roli předobrazu filmového, ten měl funkci jakéhosi extrémního fandovského servisu, co navíc povinně oceňoval metodu bolestivě mravenčí práce, kterou dlouhé roky prováděla tvůrčí skupina animátorů a kreslířů k doručení tisíců filmových políček.

Schnabel i Dafoe dekonstruují van Goghovo dílo z jiného pohledu – oba malíři-amatéři a studenti mistrova díla nejen z povinnosti natáčení tohoto specifického biopicu, ale i z hlediska vlastní umělecké angažovanosti v hledání pravdy v kumštu. Pátrání po kráse? Mechanická kola stylů a vkusů v případě Brány věčnosti zaklapávají s přesností, která se vídá málokdy a je charakteristická u předurčených projektů/děl pro určité typy osob. Snímání van Goghovy celosvětově známé podoby, identifikovatelné dle unikátních rysů a záhybů, musí nutně vyžadovat tvář typu Dafoeho, který je ve své vlastní umělecké /filmové/ branži rovněž jedním z nejoriginálějších vzezření. Jako bonus navíc člověk s vlastním intimním vztahem k tématu života a díla tohoto slavného impresionisty: zkrátka ideální startovní podmínky pro nezávislou točku něčeho mimořádného.

Dafoe je pro schnabelův elaborát přesnou volbou a jeho mimicko-fyzický výkon se bez problémů řadí a ve spoustě předčí The Florida Project (2017) či slavné Poslední pokušení Krista (1988). Figura z kostí a kůže, co je plátnem sama o sobě, kamera pouštící se často až do na první pohled směšně přestylizovaných makro-detailů obličeje a jeho proměnlivé exprese, zachytávající a prodávající každou nuanci jednoho z nejzapamatováníhodnějších obličejů světového filmu. Herecká transformace na sebe nestrhává onu pozornost, se kterou často operují jména typu Bale či Day-Lewis, přitom jde v mnohém o fous dál a fungují díky ní i často zdivočelé vyjadřovací prostředky, kde nechybí užití hned několika jetí najednou, infračervený filtr, hranolové rozostření ve vincentových pokřivených POV záběrech, opakování záběrů a činností z více úhlů podobně, jako malíři opakují témata svých obrazů. Snímek díky této formální odvaze generuje existenciální touhy a přesahy s dostatečnou přesvědčivostí, v podobném ražení jako například snová obrazovost Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (2007). Jako by se černobílá pasáž z Loving Vincent (2017) roztáhla na celovečerák s častou zdánlivou nedějovostí, co pracuje – stejně jako Vincetovy malby – pouze s dojmy a pocity. Zároveň se tu daří zachytit dostačující balanc mezi Vincentovou maniakální obsesí a syndromem ztraceného člověka – Zarathustry – co používá přírodu, samotu, potřebu zachycení subjektivní reality k tomu, aby se snad dočista nezbláznil. Což je část silného myšlenkového podhoubí smyslně podtržená v jednom ze závěrečných dialogů s knězem (vedlejší a působivý Mads Mikkelssen) – “bůh mne stvořil malířem pro lidi, kteří se ještě nenarodili”.

Pomineme-li analogii s Ježíšem, opakující se autorské nepochopení a neustále znamenitou, romantickou mizanscénu, často impovizovanou, včetně rakve obklopené autorovými obrazy, zbude nám několik etud ze života na chladném venkově v Arles, kapitalistické choutky umělců v Pařiži, jejichž pakt znechutí van Gogha společně s Gauguinem (odtažitý knírač Oscar Isaac) a epizodické výjevy z produktivní a zároveň poslední části Vincentova života, kdy ho přijímají a opouští přátelé, vesničané, bratr se ženou. Expozice je neotesaná, syrová, hrubá, tedy v souladu s autorským záměrem portrétovat Vincenta se všemi jeho křehkostmi ve výrazovém popředí. Schnabel v Bráně věčnosti uchází od svého Skafandr a motýl (2007) úplně jinam, experimentuje s minimálním štábem na malebných lokacích, točí často výhradně během zlaté hodinky na digitální přístroj o velikosti větší rubikovy kostky, díky čemuž se s ním dají provádět divočejší kusy (a usnadní dostat filmové osazenstvo na nepřístupná místa). Snímek funguje s drzou přesvědčivostí, s analogovým klavírem, jehož struny se někdy nechají doznít, jindy ne. Vincentův život a trápení podléhají mnoha interpretacím, scénář Carrièreho, Kugelberga a Schnabela přeskakuje všechny očekávatelné milníky umělcova života a redukuje je na filmovo-výtvarnou esej, úvahu o tvorbě umění jako takového.
Nejhorší nepřítel, s kterým se můžeš setkati, budeš vždy sám sobě; sám na sebe číháš v doupatech a lesích. Ó Zarathustro, tvé plody jsou zralé, ty však nejsi zralý pro své plody!

Hodnocení zbytku redakce:

7
Slavná Žízeň po životě z padesátých let nastavila laťku. Po špatném Loving Vincent teď přichází Schnabel. A jeho pojetí má koule. Nechat Gogha hned zkraje matlat slavné škrpály a při tom třikrát změnit polohu i natočení kamery, to chce kumšt. Aneb umění umělecky, matlavě, kamerou-štětcem.