Dorota Kobiela plus Hugh Welchman – režijní dvojice, která po greenscreenové točbě s reálnými herci režírovala po dobu sedmi let 125 malířů, kteří vyprodukovali přes šedesát tisíc obrazů. Ty se rotoskopicky spojily s předehranou látkou a vytvořily tak unikátní filmový zážitek, ocenitelný nejen fandy malířského a filmového umění. Loving Vincent v sobě skrývá něco romanticky staromilského a zároveň nezáživně nudného.
RECENZE (AH) — Po zhruba dvaceti minutách stopáže je totiž jasné, že se tu místo o divákovu pozornost bude bojovat o obhájení formálního důrazu, který je samozřejmě primárním lákadlem snímku. Hned na startu je třeba podtrhnout vizuální metodu, která si nezavdá s ničím současně dostupným, jde zkrátka o vrchol několika řemeslných škol spojujících vícero uměleckých kategorií. Rozpohybované obrazy jsou většinou dechberoucí, především černobílá linka, která popisuje Van Goghovu cestu – ta má blízko k fotorealističnosti, která připomene Vermeerovy obrazy, malované metodou obkreslení projekce světla do tmavé místnosti (první doložená camera obscura). Je zkrátka vidět, že umělci pracovali dle vizuálního zadání – a jestli ne, klobouky dolů, takhle kreslit světlo a kouř se zdá jako nemožná dovednost.
Ta houstne v oněch flashbacích do Vincentovy přítomnosti, která má těžký existenciální přesah člověka, který se narodil v nesprávném století, obtěžkaného intelektuála Hesseovského typu ve vášni s barvami a štětcem. Posedlost k poznání jeho násilného odchodu a jeho příčin je jako hledání otázek v Xanadu, záhada je podobně jako v Kaneovi mimo dosah postav. A ve finále je vlastně nedůležitá. Ve Vincentově POV je bezčasí francouzské Provence zachyceno přesně, v jejích posledních dvaceti letech před velkou válkou, která lidstvo a svět restartovala do nuly. Postavit takovou obrazovou dramatizaci vyžaduje postavy a dialogy, které povětšinou fungují, jen prostě nejsou příliš záživné, malířovu genialitu snímek nijak netematizuje (ovšem kromě těch samotných obrazů) a prochází oklikou, aby postupně všechna ta díla odškrtal ze seznamu. S rotoskopií si jeden vzpomene na Linklaterovu adaptaci Kinga zmiňovanou v nadpisu, na její občas vtipně umísťované objekty a postavy. To je každopádně nejmenší chybka na jinak unikátním snímku, který určitě stojí za to vidět na velkém plátně – pocta mistrovi to určitě je, skvělý film moc ne.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Pomyslný zápas formy a příběhu se v tomto případě bojuje těžce – na stanovených pedantských pravidlech nelze tvořit komplikované příběhové linky s dramatickými přesahy, symboly a bůhvíčím ještě. Loving Vincent je proto příjemný, staromilský experiment, hodící se na nedělní kávu a kino. Dosažená nádhera, pod jejíž plátnem se toho víc neskrývá.
Hrají Saoirse Ronan (Marguerite Gachet), Aidan Turner, Helen McCrory (Louise Chevalier), Douglas Booth (Armand Roulin), Eleanor Tomlinson (Adeline Ravoux), a další
napsal Adam H.
