Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Dorota Kobiela plus Hugh Welchman – režijní dvojice, která po greenscreenové točbě s reálnými herci režírovala po dobu sedmi let 125 malířů, kteří vyprodukovali přes šedesát tisíc obrazů. Ty se rotoskopicky spojily s předehranou látkou a vytvořily tak unikátní filmový zážitek, ocenitelný nejen fandy malířského a filmového umění. Loving Vincent v sobě skrývá něco romanticky staromilského a zároveň nezáživně nudného.

Scanner impressionisticallyrecenze napsal

Adam Hencze

dne 16/1/2018

Po zhruba dvaceti minutách stopáže je totiž jasné, že se tu místo o divákovu pozornost bude bojovat o obhájení formálního důrazu, který je samozřejmě primárním lákadlem snímku. Hned na startu je třeba podtrhnout vizuální metodu, která si nezavdá s ničím současně dostupným, jde zkrátka o vrchol několika řemeslných škol spojujících vícero uměleckých kategorií. Rozpohybované obrazy jsou většinou dechberoucí, především černobílá linka, která popisuje Van Goghovu cestu – ta má blízko k fotorealističnosti, která připomene Vermeerovy obrazy, malované metodou obkreslení projekce světla do tmavé místnosti (první doložená camera obscura). Je zkrátka vidět, že umělci pracovali dle vizuálního zadání – a jestli ne, klobouky dolů, takhle kreslit světlo a kouř se zdá jako nemožná dovednost.

Odejdeme-li ale od hry s rozpoznáváním mistrových obrazů a kocháním se dechberoucího vizuálu, moc nám toho nezbude. Děj se vyvařil z Vincentových dopisů bratrovi a kombinuje fakta s fikcí během vyšetřování mistrovy tragické smrti. Rozhodně není nezajímavé promítat současné herecké hvězdičky do postav z Van Goghových maleb, zkrátka se to po chvíli okouká a trochu nucená detektivní zápletka postrádá jakékoliv filmové napětí, rytmus, a bohužel i atmosféru.
© Odessa International Film Festival


Ta houstne v oněch flashbacích do Vincentovy přítomnosti, která má těžký existenciální přesah člověka, který se narodil v nesprávném století, obtěžkaného intelektuála Hesseovského typu ve vášni s barvami a štětcem. Posedlost k poznání jeho násilného odchodu a jeho příčin je jako hledání otázek v Xanadu, záhada je podobně jako v Kaneovi mimo dosah postav. A ve finále je vlastně nedůležitá. Ve Vincentově POV je bezčasí francouzské Provence zachyceno přesně, v jejích posledních dvaceti letech před velkou válkou, která lidstvo a svět restartovala do nuly. Postavit takovou obrazovou dramatizaci vyžaduje postavy a dialogy, které povětšinou fungují, jen prostě nejsou příliš záživné, malířovu genialitu snímek nijak netematizuje (ovšem kromě těch samotných obrazů) a prochází oklikou, aby postupně všechna ta díla odškrtal ze seznamu. S rotoskopií si jeden vzpomene na Linklaterovu adaptaci Kinga zmiňovanou v nadpisu, na její občas vtipně umísťované objekty a postavy. To je každopádně nejmenší chybka na jinak unikátním snímku, který určitě stojí za to vidět na velkém plátně – pocta mistrovi to určitě je, skvělý film moc ne.
Pomyslný zápas formy a příběhu se v tomto případě bojuje těžce – na stanovených pedantských pravidlech nelze tvořit komplikované příběhové linky s dramatickými přesahy, symboly a bůhvíčím ještě. Loving Vincent je proto příjemný, staromilský experiment, hodící se na nedělní kávu a kino. Dosažená nádhera, pod jejíž plátnem se toho víc neskrývá.