Pinbacker ~ Festivaly ~ 53rd KVIFF recenze
Peter Brunner světově odpremiéruje svůj psychosnímek Do noci na letošním ročníku festivalu v Karlových Varech: láká na podmanivý, temný vizuál a především na Caleba Landryho Jonese v hlavní roli. Jak se Brunnerovi tahle “spektakulární a syrově intimní studie raněného jedince” povedla?

Zmar, zmar, zmar sebe samarecenze napsal

Adam Hencze

dne 5/7/2018

Zle. Rakouský klipař tentokrát sestavil své hrané dílo v americké koprodukci, sám si ho napsal, zrežíroval a sestříhal. A je to utrpení pro lidi před kamerou, především ale pro lidi v sále. Ostatně jeho tři roky starý celovečerák Má křídla, kdo končí pádem (2015) rovněž nesklidil mnoho kritického/diváckého úspěchu a nepodaří se mu to ani s jeho aktuálním želízkem v západočeském ohni – naopak, jeho pokus je předramatizovanou snůškou výjevů, které chybí v prvních dvou třetinách stopáže jakýkoliv narativ, postavová charakteristika či alespoň jeden potřebný oddech. Divák je vystaven absurdní, nekončící tortuře epizodních klípků s jejich útočnou formou a všudypřítomné snaze vyvést z míry. Ta působí vzhledem k absenci nějakého vyššího smyslu existence snímku dost samoúčelně.
© Film Servis Festival Karlovy Vary

Jones je v hlavní roli maximálně destruktivní a mnohokrát se dostává pod samotné dno myslitelného. Nekonečný zmar, kterým trpí a kterému nelze nijak uniknout, je ovšem singulární a prázdnou větou, která ho má nějak vystihovat, víc expozice nepřijde. S jeho utrpením tak přichází spíš ultimátní herecký showcase toho, co vše je CLJ schopen pro věrohodnost role podstoupit, emoční spojení s lidmi v sále se totiž blíží nule, spousta sekvencí je čistý kalkul s prvoplánem šokovat: ať už jde o zbytečnou nahotu či záchodový sex, ke kterému vede trnitá cesta nepochopení.

Ano, postavy jsou rozbité a je to logická součást Brunnerova tématu, to ale neznamená, že to nejsou humanoidé, kteří v základě fungují na nějakých sociálních relacích a interakcích. Ty Brunner ohlodává na křiky, skřeky a občasné fackování, charaktery se často o komunikaci ani nesnaží a vše sklouzává opět k neskutečně přehrocenému traumatu a jeden si přeje ze všeho nejvíc brzký konec.. A to mám diváckou mučbu vlastně v lásce, na kvality například ze zástupců French extremity či podobných šíleností to ale postrádá jakýkoliv art a s tím i kvalitu. Především se ale nedaří dopátrat k prapříčině, proč by někdo něco takového točil.
Caleb Jones je tu posledním důvodem, proč do dlaní Petera Bunnera investovat necelé dvě hodiny svého života. Ten se fyzicky snaží ze všech sil, jeho postava má ale méně substance než Red Welby ze Třech billboardů. A ten strávil na plátně všehovšudy tři minuty.