Oslava starých dob neprobíhá v Hlubokých řekách pouze v rámci narativu, ale i formálně – snad na tom má i nějaký podíl malá legenda sovětského/ruského filmu Alexandr Sokurov, pod jehož supervizí jeho mladší kolega své první velké dílo tvořil. Bitokov v něm útočí na divákovy smysly hypnoticky úchvatným vizuálem již zmiňovaných Kavkazských hor a expozicí těžkého života rodiny odlišného etnika, která se snaží uživit těžkou dřevorubeckou prací. Odhaluje svět dvacátého prvního století, ve kterém se signály místo voláním z mobilního telefonu dávají výstřelem z pušky, místo, kde se stromy kácí dlouhé hodiny ručně a pro technologii novější od doby kamenné není místo.
© Film Servis Festival Karlovy Vary
Je vcelku snadné takovému kouzlu propadnout, a to i přesto, že Bitokov vrhá své nekompromisní oko do starých i nových svárů v rodině, která sice drží pohromadě, ale stylem, jaký si průměrný středostav asi nepředstavuje jako harmonické soužití. Přesto je něco neskonale krásného na tom, jak posvátně přichází důležitost okamžiku s nemocným otcem, který se rozhodne přenechat místo v čele stolu svému staršímu synovi. Tvůrci se nebojí zesilovat maličkosti a ukazují sílu již zaschlých všedností – pracují v konfliktu starého a nového světa s příchodem bratra, který před lety z dřevěné chajdy na drsném venkově odešel a teď se vrací po zranění otce vypomoci s celodenní sekačkou na hřebenech pohoří zmaru.
Hrany jsou každopádně tesány nesmírně hrubě, minispolečnosti zapadlé oblasti se dostává silně maskulinního zobrazení, staré rány v rodině a v jejích konfliktech s vesnicí jsou dusivé a dupou postavy zpět do země, ze které vzešly a která jim poskytuje obživu. Bolí to o to víc při přijetí “exotiky” zobrazovaného settingu, která filmové drama na povrchu přetváří na jakýsi pseudodokument o realitě, jejíž případnou existenci si je třeba uvědomit a přijmout.
© Film Servis Festival Karlovy Vary
Vážno je každopádně přesilné a touha nadechnout se v kraji vlků a zmrdů čím dál víc neutuchávající. Bitokov nepomůže ani postavám na plátně, ni divákovi, v sevření kolem krku naopak s přibývající (vyzrále střídmou) stopáží ještě přitvrdí. Vlastně se dá vzpomínat na výtečného Zvjagincevova Leviatana (2014), kde se kritika vztahovala mimojiné ke státu a oligarchům skupujícím zem. Na kordy s vrchností a společenstvím odsuzující svůj minoritní okraj na základě vzezření či neinkluze jsou ale oba snímky zajedno. Takže před projekcí doporučeno jednu, dvě vodky, rychle, než začnou létat třísky a kousky odsekané tkáně.
Je vcelku snadné takovému kouzlu propadnout, a to i přesto, že Bitokov vrhá své nekompromisní oko do starých i nových svárů v rodině, která sice drží pohromadě, ale stylem, jaký si průměrný středostav asi nepředstavuje jako harmonické soužití. Přesto je něco neskonale krásného na tom, jak posvátně přichází důležitost okamžiku s nemocným otcem, který se rozhodne přenechat místo v čele stolu svému staršímu synovi. Tvůrci se nebojí zesilovat maličkosti a ukazují sílu již zaschlých všedností – pracují v konfliktu starého a nového světa s příchodem bratra, který před lety z dřevěné chajdy na drsném venkově odešel a teď se vrací po zranění otce vypomoci s celodenní sekačkou na hřebenech pohoří zmaru.
Hrany jsou každopádně tesány nesmírně hrubě, minispolečnosti zapadlé oblasti se dostává silně maskulinního zobrazení, staré rány v rodině a v jejích konfliktech s vesnicí jsou dusivé a dupou postavy zpět do země, ze které vzešly a která jim poskytuje obživu. Bolí to o to víc při přijetí “exotiky” zobrazovaného settingu, která filmové drama na povrchu přetváří na jakýsi pseudodokument o realitě, jejíž případnou existenci si je třeba uvědomit a přijmout.
Vážno je každopádně přesilné a touha nadechnout se v kraji vlků a zmrdů čím dál víc neutuchávající. Bitokov nepomůže ani postavám na plátně, ni divákovi, v sevření kolem krku naopak s přibývající (vyzrále střídmou) stopáží ještě přitvrdí. Vlastně se dá vzpomínat na výtečného Zvjagincevova Leviatana (2014), kde se kritika vztahovala mimojiné ke státu a oligarchům skupujícím zem. Na kordy s vrchností a společenstvím odsuzující svůj minoritní okraj na základě vzezření či neinkluze jsou ale oba snímky zajedno. Takže před projekcí doporučeno jednu, dvě vodky, rychle, než začnou létat třísky a kousky odsekané tkáně.
