Pinbacker ~ Festivaly ~ 53rd KVIFF recenze
Celovečerní debut třiatřicetiletého rodáka z Kabarsko-balkarské republiky je staromilská sekerní óda na fyzický, zemitý život v úbočí nepřístupného Kavkazu, kde se sice už nosí mikiny s proužky Adidas, taky se tam ale vyřizují účty pohrabáčem a kladivy. Když mluvíte jinou řečí nebo máte oči víc našikmo, tak se za pomyslný kord považuje zkrátka to, co je zrovna po ruce. Vladimir Bitokov do Hlubokých řek navíc vtěsnává vysoce aktuální témata xenofobie s nenávistí a obě staví do kontrastu s divokou přírodou lidských hranic, která soudí všechny stejně.

Když se tady chlapi poperou, tak jenom sekerourecenze napsal

Adam Hencze

dne 3/7/2018

Oslava starých dob neprobíhá v Hlubokých řekách pouze v rámci narativu, ale i formálně – snad na tom má i nějaký podíl malá legenda sovětského/ruského filmu Alexandr Sokurov, pod jehož supervizí jeho mladší kolega své první velké dílo tvořil. Bitokov v něm útočí na divákovy smysly hypnoticky úchvatným vizuálem již zmiňovaných Kavkazských hor a expozicí těžkého života rodiny odlišného etnika, která se snaží uživit těžkou dřevorubeckou prací. Odhaluje svět dvacátého prvního století, ve kterém se signály místo voláním z mobilního telefonu dávají výstřelem z pušky, místo, kde se stromy kácí dlouhé hodiny ručně a pro technologii novější od doby kamenné není místo.
© Film Servis Festival Karlovy Vary

Je vcelku snadné takovému kouzlu propadnout, a to i přesto, že Bitokov vrhá své nekompromisní oko do starých i nových svárů v rodině, která sice drží pohromadě, ale stylem, jaký si průměrný středostav asi nepředstavuje jako harmonické soužití. Přesto je něco neskonale krásného na tom, jak posvátně přichází důležitost okamžiku s nemocným otcem, který se rozhodne přenechat místo v čele stolu svému staršímu synovi. Tvůrci se nebojí zesilovat maličkosti a ukazují sílu již zaschlých všedností – pracují v konfliktu starého a nového světa s příchodem bratra, který před lety z dřevěné chajdy na drsném venkově odešel a teď se vrací po zranění otce vypomoci s celodenní sekačkou na hřebenech pohoří zmaru.

Hrany jsou každopádně tesány nesmírně hrubě, minispolečnosti zapadlé oblasti se dostává silně maskulinního zobrazení, staré rány v rodině a v jejích konfliktech s vesnicí jsou dusivé a dupou postavy zpět do země, ze které vzešly a která jim poskytuje obživu. Bolí to o to víc při přijetí “exotiky” zobrazovaného settingu, která filmové drama na povrchu přetváří na jakýsi pseudodokument o realitě, jejíž případnou existenci si je třeba uvědomit a přijmout.
© Film Servis Festival Karlovy Vary

Vážno je každopádně přesilné a touha nadechnout se v kraji vlků a zmrdů čím dál víc neutuchávající. Bitokov nepomůže ani postavám na plátně, ni divákovi, v sevření kolem krku naopak s přibývající (vyzrále střídmou) stopáží ještě přitvrdí. Vlastně se dá vzpomínat na výtečného Zvjagincevova Leviatana (2014), kde se kritika vztahovala mimojiné ke státu a oligarchům skupujícím zem. Na kordy s vrchností a společenstvím odsuzující svůj minoritní okraj na základě vzezření či neinkluze jsou ale oba snímky zajedno. Takže před projekcí doporučeno jednu, dvě vodky, rychle, než začnou létat třísky a kousky odsekané tkáně.
V soutěži Na východ od Západu jsme tak na východě, jak to jen jde. Bitokovův debut je krásný a hrozivý zároveň, pod dohledem Sokurova prokazuje silné autorství, které má rozjetý potenciál exoticky přispět do současné ruské školy. A postsynchron připomene šedesátkovej Barrandov!

trailer 1