Parkanová má po relativním zlu jménem Andílek na nervy (2015) (který naštěstí jen spolupsala) v soutěžní sekci Na Východ od Západu letošních Varů překvapivě vyzrálý debut z vesnic a lesů Vysočiny s televizní povahou a Jenovéfou Bokovou. Jak se jí povedlo zpracovat aktuální téma sondy psyché mladé dívky v českém prostředí rodinné torturky?
RECENZE (AH) — Beata Parkanová nezapře mládím nabyté geny ze vzduchu okolí Jihlavy a Třebíče – v jejím celovečerním debutu se skrývá něco z dokumentárně-aktivistického společenství spojeného s festivalem ve zmiňovaném statutárním městě. Minimálně už odtažité, kvazi-dokumentární pojetí, do kterého ovšem občas střihne metaforu nebo vizuální komentář, což jsou dva prvky vzájemně na kordy. V okolí vysočinských měst se snímek logicky odehrává, dle slov autorky je děj založen na vlastní autobiografii, což se z citlivosti k celkovému zpracování dá vycítit.
„Chvilky jsou projekt, který v pozitivním slova smyslu velmi výrazně vykračuje mimo rámec současného českého filmu,“ říká Přemysl Martinek, šéf jihlavského Diodu, který je rovněž členem Rady státního fondu kinematografie. Jedná se podle něho o autentický a důkladně promyšlený příběh, který je pozoruhodný svou intimitou. JL, 26.1.2017, Petr Klukan, online zde
Martinek to dobře vystihl, stejně jako herci, kteří měli po dočtení scénáře zapálení – Parkanová napsala zajímavou sondu do hlavy a okolí mladé dívky, potloukající se maloměsty a vesnicemi v problémové, ale vlastně úplně všední rodině. Intimita je základ, na kterém Parkanové portrét staví a dokazuje, že pravdivá ložiska filmových příběhů a stavěná ještě k tomu na pravdě vlastní se jeví jako čím dál tím lepší nápad, neb k autenticitě má potom autor mnohem blíž. A Parkanová tohle vyprávění zná: na papíře z ní mluví zkušenost, na plátně nikoliv. Tady je ten "rámec současného českého filmu" rušen tím horším způsobem. Zpracování kulhá někde mezi televizní lepší epizodou Ulice a chtěným "evropským filmem" s nefunkčními vizuálními refrény a s absencí nějakých režijních nápadů, které by diváka vytrhly ze všedna – Parkanová se navíc místy snaží s publikem povídat víc, než postava Bokové (ne)komunikuje s okolním světem, a je v tom cítit trocha zoufalství. Jakmile nechá mluvit samotné postavy, snímek získá sílu – především ve scénách, jako je sekvence u psycholožky, kterou si někdo očividně odžil a která funguje skvěle – nejen autenticitou, ale i vhodně užitým filmařským sdělením s charakteristikou mladé protagonistky a její neschopností verbálního spojení s realitou, rodiči, milenci. Samotná mluva je ve stopáži mnohokrát na sílu a to překvapivě i u Bokové, která je jindy dostatečně přesvědčivá – tady se ty odsekávané hlášky četly asi přímo z papíru. Martin Finger, na druhou stranu, má otcovsky otravnou postavu ušitou na míru. Je nadmíru jasné, že se v tom většina návštěvníků kina najde a je to asi dobře. Na druhou stranu si ale filmařka takovým debutem odškrtla něco v seznamu a tím to de facto hasne. Bolest z řemeslné nezkušenosti režisérky jinak není o mnoho větší než naděje z jejího autorského talentu, se kterým se může při svém dalším, "druhém" filmu zařadit mezi současné vůdčí osobnosti českého filmu. S Chvilkami má bohužel prozatím bazální přehled především o té pre-produkční části, která je zkrátka neodvážná.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Rutinně mdlá režie a autorský dohled na poli realistického obrazu života "nikoho". Nadějný debut s nevyrovnanou formou, se snad až příliš velkým zmarem a příliš doslovným koncem v kopcovitém "nadhledu". Boková je pod rukama Parkanové "pouhou" další z řady dívek, prostřednictvím které autorka obratně rozporuje, že rodina je základ státu. Ta fungující možná.