Pinbacker ~ Festivaly ~ 68th Berlinale recenze
Isle of Dogs je chlupatý balíček s nečekaně hrubými hranami a širokou množinou životních maličkostí, unikátních vizuálních gagů a důmyslných detailů slepených přátelstvím, láskou k řemeslu s neskrývaným kýváním ke generacím filmové a umělecké kultury ostrovní země, které se Wes Anderson rozhodl skládat dvouhodinovou omáž – Japonska. Snímek jako žánrový "animák" necílí na děti, vlastně ani na dospělé, směřuje zpět do hloubi Andersonovy tvorby, ze které vyzdvihuje unikátní autorskou esenci – tu nejoriginálnější hravost s viděním světa, jehož zobrazování nesnese srovnání s nikým jiným. Hafani se bouří, bude bitka. Je Wesův Psí ostrov ideálním příkladem dramatického otvíráku jednoho z největších festivalů v Evropě?

猫や犬のような

Jako kočky a psirecenze napsal

Adam Hencze

dne 26/2/2018

Pokud mi je dovoleno nazvat veškerou minulou tvorbu Wese Andersona jako vysoce originální a do jisté míry tematicky (jen ne formálně) umírněnou, tak v Isle of Dogs se autor (stejně jako jeho psí hrdinové) doslova utrhává ze řetězu v obláčku probíhající taškařice. Zvyklost z filmových světů Andersona jako fantaskních míst plných pitoreskních jednotlivostí, obyčejů a pravidel nám už předem velí očekávat radostný a veselý výsledek: Andersonovy snímky tak zpravidla fungují a těžko jim to mít za zlé. On ale celkem nečekaně nedopřává svým psím kamarádům ryze pohádkovou cestu se šťastným koncem, nýbrž je nechá šmejdit skrz témata, která nám knížku omalovánek nevyplní. Již zmiňovaný kolorit roztodivnosti plní i v mistrově nejnovějším příspěvku všechna barevná spektra toho slova – jeden z auteurů moderní kinematografie v něm na dvou hodinách skládá poctu svým filmovým hrdinům, tentokráte těm z východu: Kurosawovi (smetiště z Dode's-Ka Den/どですかでん, (1970)!) nebo Miyazakiho vyklidněnosti v situacích, kdy není třeba děj popohánět dopředu (a kdy pejsci prostě jen pokračují v cestě, kochajíc se podivně krásnou estetikou hnusu ostrovního odpadlictví) a kdy se vzpomíná na tu skvělou mezihru z Ghost in the Shell (1995). Děj se občas zadrhne, ale stále posloucháme; omáží je zde nespočet, pod obalem přiznané japanofílie se toho skrývá ale ještě mnoho.

Anderson jde ruku v ruce s nebezpečně (危ない) skvělým produkčním týmem, se zkušenou dvojicí lídrů oboru, co rozpohybovaným loutkám vdechnou život (ty oči) a kteří se postarají o specifické prostředí lo-fi sci-fi z nedaleké budoucnosti. Ta zároveň evokuje kulturní styl přelomu 70. a 80. let se všemi těmi ekonomicko-elektronickými boomy ostrovního císařství, kde autor na pozadí bambusových svitků a dřevotisků ukiyo-e představuje terminátorské robo-prvky. Ztráta zábran umocněná na druhou. Na zem nás z fantazijní tangenty dostane herecké a hudební zastoupení, které potvrdí, že se nejedná o nechtěný sen/noční můru, ale o neobyčejný filmový prožitek. Lidsky je to těžce all-star po všech stránkách, stačí si projít filmovou soupisku – od Adama Stockhausena s Paulem Harrodem pečující o špinavost chlupů a krásu odpadků přes scénář od pomocníků Romana Coppoly a Jasona Schwartzmana po nesmyslnou armádu herců a jejich hlasivek, zachycenou v uchu lahodící high-fidelity. Billa Murrayho v mixu moc slyšet není, mimo detaily jde o zvukový a obrazový ráj, ve kterém se fandové ASMR a všelijakých youtube šeptání octnou v sedmém nebi. Od jednotlivostí štábu zpět k autorovi – perfekcionisticky kresleným světům z jeho filmografie se forma animace zkrátka nabízí. Od tradičněji laděného Fantastic Mr. Fox (2009) se v rámci de facto stejného formálního uchopení přesune k dospělejší, saint-exupéryovské zápletce. Tu si teoreticky mohlo vzít pod křídla kdejaké kreslící studio (lze si to představit klidně pod Pixarem), je to ale Wes, který to balí do pro něj specifické patiny, kdo tomu dává pedantský dohled a kdo má na každý pididetail složku variací a permutací. Asi není nepříjemné být v rukou takto smýšlejícího mozku, má to ale i své neduhy. Nekonečná 楽しい je někdy 危ない.
© 20th Century Fox

Wes tak občas nechtěně upozadí narativ, který zničehonic není zdaleka tak zajímavý, jako okolní svět a jeho setting. Každá vymazlenost metropole Megasaki, tetování a láska ke kočičímu gangu starosty Kobayashiho, behaviorální mžitky zástupců party hafanů, Bogart/Bacallová intermezzo mezi psíky Chiefem (Bryan Cranston) a Nutmeg (Scarlett Johansson), každá z odboček klaníci se japonské kinematografii, šílené cestování v čase, prolog s bezhlavým samurajem, expozice k “before the age of obedience”... Kuriozit a maličkostí je zkrátka gaziliarda a všechny chtějí z plátna vyskočit najednou, dá se v nich rochnit do takové míry, že je příběh občas prostě vedlejší. Hlavní linka dostane ve svém průběhu čím dál drsnější hrany, její určující cílovka fluktuuje mezi mileniálem a cinefilem, určitě není vyloženě pro děti, ani pro dospělé. Je... především pro Wese Andersona, pro všechny kočky a psy z jeho kinematografie, pro jeho postavy zamrzlé v rodinných šlamastikách a pro jeho fandy.

Japonská popkultura a retro-futurismus ve filmové estetice jsou postavené na ostrovním kultu roztomilosti a krásy, obojí je ale v kontrastu s drakonickým vyhoštění zvířecích protagonistů do psího exilu, Isle of Dogs tak stíhá vypovídat ryze přátelské a rodinné příběhy, které přesahují do problémů našeho aktuálního světa, do jeho geopolitiké situace a kultury strachu, která se nese lidstvem od bodu nula, přes Holocaust do moderní uprchlické krize. Scénář má i hlušší místa a v bodě, kde létaly směrem k Wesovi rasové výtky při distribuci The Darjeeling Limited (2007) se může situace dost jednoduše opakovat. V druhém aktu totiž snímek osvětlí sekundární příběhovou linku s Tracy (Greta Gerwig), vlastně bezvýchodně zbytečnou postavou, která rezonuje se zamilovaným duem z Moonrise Kingdom (2012) a jako jediná bílá studentka ze Spojených států je ve skupině japonských expertů schopná vyřešit problém s Kobayashiho špatnostmi. Bitva proti establishmentu je tu hodně na škodu.
© 20th Century Fox

To se ale nedá tvrdit prakticky o ničem ostatním, od zmiňovaného hlasového sound designu a stylu, jakým se kreslí psí krásy a neduhy stylově sahající do Ezopových bajek s vysoce postmoderním výsledkem, který cituje zmiňovanou popkulturu a ironizuje lidskou (a tim pádem psí) malost. Dalším zajímavým prvkem je Wesova godardovská hra s jazyky, kde se tvůrce vybouří v úvodních pravidlech za zvuků bubínků Taiko (Desplat taky solidně šílí) – japonština je filmovým jazykem lidí a angličtina jazykem psím. Je to čistě formalistická a situační pomůcka, ze které sice plyne několik zajímavých konstruktů, především ale dává prvoplánovou šanci vyznění přísnému, aglutinačnímu jazyku, ať už skrz Kobayashiho nebo Atariho (Koyu Rankin) – malého pilota/prince, který na ostrově ztroskotal. "I wish somebody spoke his language".

Samotná forma stop-motion animace s několika CGI kompozity vytváří dojem psích duší, narozdíl od počítačem generovaných epiků od Disneyho tu nikdy nedojde k úplnému ponoření do událostí v plátně, ušpiněný vizuál se specifickým vzezřením loutek je ale nekonečnou studnou inspirace, ze které se vědra berou po desítkách, scéna za scénou. Anderson ve svém psím dramatu animuje kouř jako fotografovanou vatu a v závěrečných titulcích uvede jméno herečky u postavy němého pudla. O takové úrovni detailů se tu bavíme. すごい!
© 20th Century Fox

Isle of Dogs je tak ve výsledku šílené dobrodružství, kde se v jedné chvíli žertuje o odpadkovém obsahu shnilé porce chálek v sáčku, aby se o scénu později mohla probírat sebevražda – ukousávají se v něm ucha, psí chlupy černají a šediví, postavičkám padají klacky pod packy a i tak lineární a jednoduchý narativ, jakým Psí Ostrov v jádru je, dokáže prvoplánovou podpásovkou rozplakat. Stačí znát řemeslo alespoň tak, jako Wes Anderson, kde i v jeho novém filmu, po desetkrát opakovaném vtipu, je stále na co koukat a královsky se u toho bavit. Dvacet čtyřikrát za vteřinu. 帰ります!
Filmová a dramatická hravost na tisíc způsobů, úklony japonským mistrům s překvapivě temným poselstvím, které sem tam vykoukne. Nový Wes Anderson je vše, jen ne předvídatelný nebo nudný, a i když mu jeho nádherná šílenost občas podkopne nohy, brýle k jeho vidění světa si objednáte poštou jako první věc po skončení projekce.