Isle of Dogs je chlupatý balíček s nečekaně hrubými hranami a širokou množinou životních maličkostí, unikátních vizuálních gagů a důmyslných detailů slepených přátelstvím, láskou k řemeslu s neskrývaným kýváním ke generacím filmové a umělecké kultury ostrovní země, které se Wes Anderson rozhodl skládat dvouhodinovou omáž – Japonska. Snímek jako žánrový "animák" necílí na děti, vlastně ani na dospělé, směřuje zpět do hloubi Andersonovy tvorby, ze které vyzdvihuje unikátní autorskou esenci – tu nejoriginálnější hravost s viděním světa, jehož zobrazování nesnese srovnání s nikým jiným. Hafani se bouří, bude bitka. Je Wesův Psí ostrov ideálním příkladem dramatického otvíráku jednoho z největších festivalů v Evropě?
RECENZE (AH) — Pokud mi je dovoleno nazvat veškerou minulou tvorbu Wese Andersona jako vysoce originální a do jisté míry tematicky (jen ne formálně) umírněnou, tak v Isle of Dogs se autor (stejně jako jeho psí hrdinové) doslova utrhává ze řetězu v obláčku probíhající taškařice. Zvyklost z filmových světů Andersona jako fantaskních míst plných pitoreskních jednotlivostí, obyčejů a pravidel nám už předem velí očekávat radostný a veselý výsledek: Andersonovy snímky tak zpravidla fungují a těžko jim to mít za zlé. On ale celkem nečekaně nedopřává svým psím kamarádům ryze pohádkovou cestu se šťastným koncem, nýbrž je nechá šmejdit skrz témata, která nám knížku omalovánek nevyplní. Již zmiňovaný kolorit roztodivnosti plní i v mistrově nejnovějším příspěvku všechna barevná spektra toho slova – jeden z auteurů moderní kinematografie v něm na dvou hodinách skládá poctu svým filmovým hrdinům, tentokráte těm z východu: Kurosawovi (smetiště z Dode's-Ka Den/どですかでん, (1970)!) nebo Miyazakiho vyklidněnosti v situacích, kdy není třeba děj popohánět dopředu (a kdy pejsci prostě jen pokračují v cestě, kochajíc se podivně krásnou estetikou hnusu ostrovního odpadlictví) a kdy se vzpomíná na tu skvělou mezihru z Ghost in the Shell (1995). Děj se občas zadrhne, ale stále posloucháme; omáží je zde nespočet, pod obalem přiznané japanofílie se toho skrývá ale ještě mnoho.
Samotná forma stop-motion animace s několika CGI kompozity vytváří dojem psích duší, narozdíl od počítačem generovaných epiků od Disneyho tu nikdy nedojde k úplnému ponoření do událostí v plátně, ušpiněný vizuál se specifickým vzezřením loutek je ale nekonečnou studnou inspirace, ze které se vědra berou po desítkách, scéna za scénou. Anderson ve svém psím dramatu animuje kouř jako fotografovanou vatu a v závěrečných titulcích uvede jméno herečky u postavy němého pudla. O takové úrovni detailů se tu bavíme. すごい!
HODNOCENÍ (AH) — Filmová a dramatická hravost na tisíc způsobů, úklony japonským mistrům s překvapivě temným poselstvím, které sem tam vykoukne. Nový Wes Anderson je vše, jen ne předvídatelný nebo nudný, a i když mu jeho nádherná šílenost občas podkopne nohy, brýle k jeho vidění světa si objednáte poštou jako první věc po skončení projekce.
napsal Adam H.
