90. léta a francouzská odnož hnutí Act Up. AIDS má do všeobecné známého fenoménu zatím daleko a snahy o rozšíření povědomí o něm jsou částečně podkopávány kvůli spojitosti s homosexuální komunitou. Přitom největší nebezpečí tkví v neinformovanosti. A to nejen mezi LGBT vrstvami, ale i u hetero omladiny. "Ticho = Smrt".

Být ohroženým druhemrecenze filmu napsal

Jakub Brych

dne 18/10/2017
Be2can


Pinbacker ~ Festivaly ~ 4th. Be2Can
Mezi lidmi bylo rozšířeno mnoho polopravd, omylů a mýtů o AIDS. Řečeno po BESIPovsku. Nehody i AIDS, obojí bere život, to druhé je nicméně spjaté s určitými konotacemi, ne snadno slučitelnými s ideály a konvencemi určitých společenských skupin. 120 BPM se vrhá do radikálního kotle komunity, hnutí Act Up (konkrétně jeho francouzské odnože), jehož hlavním úkolem je probírat společnost z letargie, popichovat zkostnatělé instituce a potýkat se s těmi, jimž „vymírání“ homosexuálů nejen nevadí, ale dokonce vyhovuje.

Šíření nemoci v deklasovaných vrstvách společnosti totiž bylo leckomu po chuti (homofobové nemoc šířící se v homosexuálních komunitách samozřejmě vítali…), odmítavý a puritánský postoj k zabijáckému viru ovšem samozřejmě zavinil mnoho smrtí i mimo „nežádoucí“ vrstvy. Úsilím Act Up tak nebyla jen přímočará touha zachránit před AIDS sebe, popřípadě svoje druhy, ale taky upozornit na problém, který určitá část společnosti nebrala dostatečně vážně, a nečinností zapříčiňovala nevědomost mládeže.
© 2017 Film Europe

120 BPM ovšem nerovná se Act Up. Film není agitka ani óda, působí spíš jako cosi mezi reportáží a dokumentární rekonstrukcí. Jasně se profiluje už v úvodu – skáče rovnou do interní debaty o nevydařené demonstrační akci ústící v názorový konflikt. Od postav se drží dál a jen intenzivně šťaví dialog, hraje na extrémní autenticitu, využívá „prostinký“ postup bez zvláštních technik, bez zběsilé snahy něco sdělit nebo vypíchnout. V daném kontextu to funguje perfektně – film se varuje patosu, objektivně nakládá s postavami, je informativní a intenzivní.

Chvíli na to sice už Campillo užije trochu laciný tríček, když replika postavy na patos přímo útočí, odstup ale nezahazuje a dávkuje autentické dialogy. Ačkoliv se duo ústředních postav vyprofiluje poměrně brzy, nelze o nich mluvit jako o hlavních hrdinech. Na děj není nahlíženo jejich optikou, jsou jen pod častějším „dohledem“ kamery než zbytek ansámblu. Představují stroze vymodelované vzorky nahlížené skupiny, dva velmi typické „exempláře“. Campillo jako by si neustále dával pozor, aby se nedostal příliš blízko, i přes osobní momenty a promluvy se postavy nestávají velkým zdrojem emočních výtrysků – scénář jim takřka po celou stopáž ani žádné nedovoluje.
© 2017 Film Europe

Jejich řeč i chování je všednodenní, a ani adrenalinové výkyvy v podobě Act Up misí se nedostávají do velkých extrémů. Campillo drží po celou dobu konstantní tempo – poměrně epizodicky se vyvíjející vztah ústřední dvojky ruku v ruce s líčením osudů hnutí. Stále si počíná dokumentárně, emoce nechává na hercích a nepomáhá si obrazem ani hudbou, a daří se mu i docela dobře vyhýbat soudům – nepranýřuje a ani neglorifikuje nikoho – i Act Up místy působí negativním dojmem a pravda se neřeší, 120 BPM v podstatě jen pozoruje cestu za určitým ideálem a jeho individuálními pokroucenými podobami.

Obdivuhodná konzistentnost ale filmu nevydrží – v závěru Campillo překvapivě radikálně mění tón a po zdánlivě finální scéně servíruje finále jiné, silným sentimentem ostře kontrastující s dosavadním pojetím. Appendixoidní závěr „šokuje“, v negativním a pozitivním slova smyslu – na jednu stranu přináší prvek novosti, emoční intenzitu do té doby nepoznanou, která má o to větší dopad, ovšem zároveň působí nepatřičně, „dodatečně“, jako klišé zálet z úplně jiného filmu. Funguje v celkovém rámci, ale bez ní by byl film o dost celistvější a vyvaroval by se vší slzopudnosti.
120 BPM je portrét organizace na slovo vzatý. Vyvážená hra hnutí a postav v něm zahrnutých zachycená uměřenou optikou a zdravým odstupem. Campillův film je sdílný i stručný, herecky civilní a vrcholně autentický. Exkurz na hranici dokumentární rekonstrukce, který se zhltne jedním dechem a nabízí své sdělení na dlani a bez příkras. Sporné je tak víceméně jen finále, u něhož těžko soudit, zda jde o snahu rozbít filmařskou odcizenost, obyčejnou chuť dojmout, nebo něco úplně jiného. Ale je to celkem fuk – 120 BPM je intenzivní záležitost, skvěle uchopené téma s hmatatelným osobním vkladem a zásadní evropský film.
8