Kadrnkovo meditativní rozjímání rozčeřilo festivalové vody hlavní soutěže letošního filmového festivalu v Karlových Varech, a to zdravým způsobem: pozná se to tak, že během projekce odejde víc než polovina lidí v sále. Křižáček kolem sebe nakumuloval tolik diváckého napětí, že nakonec s nemalým překvapením vyhrál hlavní cenu festivalu a poslal tak silný impuls do srdce současné české kinematografie. Cesta do středověku se na první pohled zdá jako prvoplánová sázka na šedesátkové filmové zlato období československé nové vlny: tahle jinakost toho ale s dílnou Vláčila přeci jen nemá zas tak moc společného.

Středověká IKEA, napsal J–Vrchlickýrecenze filmu napsal

Adam Hencze

dne 15/7/2017
Kviff

Téma a forma, se kterými tady Kadrnka experimentuje, zaslouží prostý obdiv. Metodu nainstalovanou už v jeho debutu Osmdesát dopisů nyní v Křižáčkovi posouvá do extrému, který má na ploše devadesáti minut velké pro a velké proti: poslušně následuje trend současných festivalovek, tedy dějově umírněných snímků, které mají za úkol v diváctvu doznívat po svých závěrech a iniciovat s ním oboustrannou komunikaci; totálně se proto vymyká současné české filmové tvorbě a zuby nehty se snaží dotáhnout pro spoustu myslí pasivně agresivní zážitek až do samotného konce. A zde se nachází ono proti: právě ta povrchová vyprázdněnost hrozí tím, že osazenstvo sálu to lidově řečeno zkrátka odzívá.

To se taky skutečně děje a postupně se vyprazdňující Velký sál hotelu Thermal v Karlových Varech toho byl fajn příkladem. Jeden by mohl výčíst festivalovému publiku zabedněnost a jeden by měl nejspíš zčásti pravdu, formální a řemeslné chyby jsou tu ale přítomny i na straně filmařské. Spartánský narativ stojí na základech Vrchlického básně Svojanovský křižáček (1906), jejíž knižní vydání čítá devadesát šest stran, přestože by šlo převyprávět ve čtyřech větách (což lyrice opravdu nelze vyčíst). Jedna stránka na jednu minutu stopáže je ale příliš i pro čistě filmové básně založené na estetice, významech a dějovému tichu, a to i přesto, že za oním tichem stojí už sto let mrtvý český symbolista libující si v historii a antice. Rámy jeho odkazů a metafor jsou vnořeny v jazykovém bohatství, které volá po alespoň částečné reflexi v audiovizuálním zpracování – to se zde ale překvapivě koná tak napůl a místo dechberoucích kompozic dostáváme v drtivé většině případů statickou digitální kameru. Ta exponuje množinu obrazů ještě dlouho po skončení jejich akcí, záměrně nepracuje s kontrastem a ve většině případech světelně přeexponovává. To vytváří unikátně "čistý" a jaksi snivý vizuál, který podpořen o světlé a nedobově nešpinavé kostýmy se sterilními lokacemi jakoby popírá své středověké zasazení, a i přes využití tématu křížových výprav působí jako ze smyšleného nečasu. Kdepak Franta Vláčil, tady se ocitáme ve stejném podnebí jako v loňském Menandros a Thaïs, jenom se tu na pilu moc netlačí, pila zde vlastně neexistuje.
© Sirius Films

Což není nutně chyba, jen se musí počítat s tím, že vše, co se ve snímku odehraje, se odehraje skrytě ve vnitřních pohnutkách postav – v Bořkovi/Karlu Rodenovi, který s plnovousem a na koni brázdí občas prázdné, občas plné scenérie Evropy dvanáctého století. Hledaje ztraceného synka Jeníka prohodí pár slov s různými více či méně uvěřitelnými charaktery, projede z bodu B do bodu C a stihne se u toho tak trochu zbláznit. Obrazová řeč jeho cesty si dokáže chytře pomoct tak, aby žádná z úst nemusela nic vysvětlovat, aby stačila jedna věta a zbytek dovyprávěl vizuál, vnitrozáběrová režie nebo montáž, která se nebojí vrátit v čase a spojovat linky otce a syna.

Nikdo z tvůrců divákovi jeho cestu snímkem jinak vůbec neusnadní – kamera je nepronikavá a až na několik momentů (působivý konec s předávání mince mezi dětmi) nad neexistující vyprávění nevynikne, přidaná hodnota není ani v hudbě, čítající jedno téma o dvou přechodech, a už vůbec ne ve zvuku. Kdo si zasteskl po agresivním šedesátkovém postsynchronu z Barrandova, ať zvedne ruku. Zažít formální přešlapy ve snímku, který je na formě od základů založen, je přinejmenším podivné.
© Sirius Films

Herci fungují v silně subtilních polohách a k ničemu velkému se (krom konfliktu na tržišti) nedostanou, Kadrnkova nesporná soustředěnost se dotýká tematizovaného hledání, opuštění, nikdy ale ve svém zajetém minimalismu nedokáže sdělení zvýraznit a komunikovat do diváka. Křižáčka topí i výše zmíněná mělkost užití výrazových prostředků v povětšinou nezajímavých freskách, které z plátna křičí prázdné metafory a symboly. Přesto je ale dobře, že Křižáček vyhrál Vary, ne ani kvůli faktu, že "je to zas jednou doma", ani kvůli jeho nepřehlednutelné jinakosti – nýbrž proto, že zářivou lihovkou linkuje široké mantinely Kadrnkovy filmové formy, dotýká se jimi ostatních tvůrců a nesporně je ovlivňuje; takto nastavená festivalová stimulace rozvíří diskusi a zájem, a to i přesto, že výsledek ve finále není nijak extrémně třpytivý. Ale jak tady v českých hájích už dávno víme, není všechno zlato, co se třpytí.
Soustředěná, středověce bezčasá mozaika s Rodenem a Kadrnkou: oba tu jsou pevně v kramflecích, ale nestačí to. Křižáčka nezastavuje fanatický Saracén, Křesťan, ani bezvěrec, potápí ho neschopnost komunikovat téma, prázdné symboly s pro dějovou vyprazdněnost nedostačující úrovní výrazových prostředků. I tak mu ale výhru v karlovarské soutěži přeju.
4