Festivaly — 52nd KVIFF, 29. červen 2017 20:08Celkem pěkněRecenze filmu Pěkně blbě (2017, 119', US)

RECENZE (JB) — Je to apatowka, není to apatowka? A jestli je, tak kde se fláká Rogen a spol.? Proč tu není aspoň ten Hader? Lepí Judd svoje jméno už úplně na cokoliv? A co má od tohohle filmu čekat člověk jeho produkcí odkojený? Mnoho otázek, mnoho odpovědí, a v podstatě úplně zbytečný problém. Co se dá říct o Pěkně blbě je, že má jako většina apatowovských hovadinek srdce na pravém místě. Je od lidí pro lidi a není třeba se bát konglomerátní pachuti ani jiných zvěrstev. Je tu jen jedna taková menší podivnost – jde o skutečnou událost a hlavní charakter tu hraje sám sebe. Což znamená jednak to, že látka je to ještě dost čerstvá, a taky že film stojí na nehereckém výkonu.

Kumail je ovšem stand-up komik, takže určitou průpravu má. Jeho herectví vážně problém není, a místy je svěží vidět v úloze někoho z řád neprofíků, chleba se láme jen, když má řádně zabrečet. Ale to vůbec neva, je to sympaťák od pohledu, co si umí dělat srandu sám ze sebe a kulturních stereotypů a vůbec tak nějak ze všeho. Jenže, no… hraje sám sebe. A to je přinejmenším zvláštní. Asi jako když se princ Krasoň obsadí do heroického muzikálu. Jasně, není to to samé, Kumail se tím pro film obětovává a dodává mu na autenticitě a tak. Ale prostě je to zvláštní. Protože jakkoliv autentická předloha je, scénář z ní činí poměrně jasně střiženou romanťárnu, v níž sice po apatowovsku postavy věcně a vulgárně mluví o sexu a vyměšování, ale film se technicky žánru nijak zvlášť nevymyká.

A právě to by se dost šiklo. Víc bořit pravidla, míň řetězit skeče. Což je samozřejmě paradoxní požadavek na stand-up komika, ale prolínání osobního a fikčního světa by určitě mohlo přinést originálnější plody. Přinejmenším co se dialogů týče. Ty jsou totiž nejslabším článkem filmu. Stačilo by posunout se o kus zpět v kariéře Zoe Kazan a vybavit si pár replik z tokání s Danielem Radcliffem ve What if, a hned máme něco mnohem autentičtějšího. Což není chyba dialogových výměn v Pěkně blbě jako takových, ale jejich množství. Prostor mají rodinné večeře, které by v podstatě mohly fungovat jako separátní film, přímých dialogů Kumaila a Zoe ale moc není a nikdy se nezvrhávají v nic neobyčejného, nic autenticky lidsky pitomého, pořád se jede na lehce sitcomové hláškovací rovině, a to i v druhé fázi, kdy na scénu nastoupí severokarolinská rodinka.

Ray Romano je opět spíš stroj na hlášky a posílá film víc a víc do ranku těch fajn romantických komedií, ale nikam dál. Vztah hlavního dua se odbývá kolážemi s jedním záchodovým problémem a do bodu krize dojíždí trochu odfláknutě. Jsou to separátní sympatie obou herců, co si diváka získává, ne jiskry jejich interakce. Oba jsou moc fajn osobnosti, ale hrozně by to chtělo přidat do kotle trochu beforesunrisovitosti, aby se jednou proboha mluvilo o něčem zbytečném, aby ne každý dialog byl nějak dějově zásadní. To je ohromně promarněný potenciál.

Na druhou stranu je tu ta jasná disproporce reálného Kumaila a „jen“ hrající Zoe. Je asi docela záhul tohle vybalancovat a drží to Pěkně blbě dost při zemi. Kumail je fajn postava a jeho kulturní vandalismus má dokonce potenciál něco říct. Rodinné konfrontace odhalují pokrytectví ve fungování pákistánských menšin a exkurz do prostředí stojákových bavičů zase rutinu k „povolání“ patřící. Chtělo by to víc se urvat ze řetězu, klidně i experimentovat. Upřímně bych rád tenhle příběh viděl hezky polodokumentárně, klidně s komentáři nebo ve hře několika metarovin. Prostě řádně vydojit potenciál čerstvé skutečné události, vyhrát si s ním.☞ PINBACKER