P

Festivaly — 51st KVIFF, 29. září 2016 09:32 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Rodinné štěstí ≠ idylaRecenze filmu Rodinné štěstí (2016, 81', HU)

Další protřelá vize spění kamsi do otazníkového bodu rodinného života, aneb Szabolcs Hajdu jde na dřeň, když zapřahává do neveselého jednopokojového dramatu skutečné příslušníky své domácnosti a dopracovává se k prostému a nerevolučnímu, ovšem poctivě vykrystalizovanému poselství.
Rodinné štěstí, 2016, 81', HU © 2016 Aerofilms
RECENZE (JB) — Rodinné štěstí je spíš mírně deptavé, než psychicky drásavé. Scénář postupuje střídmě a při zemi, zdržuje se velkých šoků a především sveřepě vrší banální rodinné trampoty a nehezké pravdy. Má jasný záměr a profiluje se po celou dobu trvání s ohledem na něj, čímž se jasně vymezuje vůči drastickým dramatům – je vlastně jejich opakem. Minimalistickou a přísně autentickou sondou do fiktivní běžné rodinné sestavy, respektive sestav. Už z principu proto rezignuje na tíživost sdělení a ideovou neotřelost, což je dobře, protože tahle uvědomělá hra na neoriginalitu mu rozhodně vychází.
© 2016 Aerofilms

Szabolcs Hajdu vsadil na absolutní minimalismus v podstatě ve všech ohledech. Před kameru postavil sebe a vlastní příbuzenstvo, za kameru zase, kdo byl zrovna po ruce, převážně vlastní studenty. Scénář sám pak vzešel z jeho divadelní hry á la Synekdocha, New York – hry pečlivě poslepované z všedních životních detailů jejích protagonistů. Rodinné štěstí tak je vrcholně autentické, je hrou s reálnými životy citlivě pospojovanými v jeden vztahový mnohoúhelník.

Nabízí se samozřejmě otázka, jestli má smysl přetavovat hru těžící z divadelní sevřenosti na filmové plátno. Odpovědí na ni jsou filmy jako Jméno či Dvanáct rozhněvaných mužů – chce to jasnou vizi a perfektní obsazení. Nebo alespoň jedno z toho. Hajdu nikterak překvapivě boduje především druhým řečeným. Rodinná chemie je v zintenzivněném natáčecím prostředí znát skvěle a vedle ústřední linie filmu obstarává i jakýsi metarozměr á la „jak snáší reálná rodina to, že hraje dysfunkční rodinu“. Kolik z nadhozených trablů asi rezonovalo i v samotném hereckém ansámblu a jaký na ně měly dopad. Szabolcs sám přiznal několik autobiografických inspirací (výchova dětí, život v cizině) a taky to, že nic pro něj při tvorbě nebylo tabu, budoucí podrobnější dokumentace zkušeností osazenstva by ale určitě nebyla na škodu...
© 2016 Aerofilms

Limity prostředí a budgetu naštěstí režisér zvládá využívat ve svůj prospěch. Ve stísněném prostředí pracuje jak s časem, tak s perspektivami. Neztrácí napětí ani v dlouhých scénách a přiživuje jej dějem přesunutým mimo pole působnosti kamery. Nástrahy zasazení a předlohy se projevují jen málo, problém představují hlavně delší časové skoky a některé zvraty, které nepůsobí úplně přirozeně. Rozpory může vyvolat i finální dialog, popřípadě jeden konkrétní monolog, který se dá nařknout z toho, že servíruje jedno z primárních sdělení na podnose, na druhé straně je ale důležitým prostředkem charakterizace hlavní postavy a jako takový se nedá považovat za vypravěčský poklesek.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Rodinné štěstí vítězí především uvědoměle zrealizovanou vizí. Nepřepálené ambice a osobní investice na plátně fungují tak akorát. Jeho filmařský přístup má svoje limity, díky nimž jen těžko může technicky či obsahově vynikat, obdivuhodný produkční proces a do puntíku vyplněná indie filosofie si ale zaslouží obdiv. Szabolcsovo sdělení vlastně není sdělení, je to jen záznam a shrnutí sebraných střípků sbalených do audiovizuální podoby a předložených k divákovu posouzení bez snahy cokoliv uměle podsouvat. A to se cení.

8 Jak hodnotíme?

8

Rodinné štěstí Ernelláék Farkaséknál
Szabolcs Hajdu

8727.2

Rodinné štěstí / Ernelláék Farkaséknál, 2016, celovečerní, 81', HU

UvedeČt, 6. říjen 2016 — Aerofilms
Po, 4. červenec 2016 — 51st KVIFF

RežieSzabolcs Hajdu

ScénářSzabolcs Hajdu

Hrají Erika Tankó (Ernella), Orsolya Török-Illyés (Eszter), Szabolcs Hajdu (Farkas), Domokos Szabó (Albert), Lujza Hajdu (Laura), a další

Hodnocení zbytku redakce:

7
AH — Mix sympatického školního cvičení na téma "obratná expozice rodiny vyšší střední třídy z Maďarska" s přímočarým (a místy až příliš doslovným) tahem na branku, ve které není nic jasnější než samotná autorská vize. Proč ne.
6
LČ — Hajdu stojí pevně rozkročen mezi Bergmanem a kamerovým cvičením: nepřiklání se však ani k jednomu. Forma postrádá pevný tvar, což někomu může vyhovovat: nic nestojí v cestě hereckému ansámblu přehrávajícímu palčivá témata, která se trefí přímo do černého nejen u Maďarského, potažmo východoevropského publika. Přesto Rodinnému štěstí schází něco, co by z něj činilo víc, než skvěle nasnímanou divadelní hru, která po dvou dnech vyšumí. Propraná témata jsou totiž natolik tuctová, že zdánlivě všudypřítomný přesah dialogy nenabízí.
Další články z kategorie Festivaly:
Více