Festivaly — 27th Ji.hlava, 24. listopad 2023 12:08Listy z české soutěže a kliduRecenze dokumentů Jiříkovo vidění (2023), Třetí konec hole (2023), Chybění (2023), Světloplachost (2023) a Mládí (jaro) (2023)

RECENZE (JIŘÍKOVO VIDĚNÍ, 2023, 77', CZ) — Kdo by si byl pomyslel, že diváckým výhercem české stopy bude hodinové domácí video od nefilmařů, kde se hraje na ukulele, zpívá, mračí, plní myčka nádobí a donquijotovsky křičí do hloubící se propasti slepého světa? Marta Kovářová točí ruční kamerou deníčky mapující vlastní vztah k "taťouchovi" Jirkovi, co měl na počátku své vědecké kariéry environmentální bujení spočívající v zavedení systému uhlíkové daně, ke které by se v jeho pojetí musely společně zavázat všechny země světa. Spasitelská utopie byla na kordy s deprimující realitou, a jak se Marta s Jiřím postupně přesvědčí, s prudce akcelerující klimatickou změnou je zdravě aktivistická iniciativa tento systém vytroubit do světa pořád stejně utopická. I přes demotivující obtížnost cesty si v ní ale Kovářová nachází osobní směr, jak být racionálně založenému taťouchovi zase o fous blíž.

Kovářová mixuje žánry, do deníkových příspěvků bořící čtvrtou zeď staví roadmovie, ve kterém s Jiřím putuje jako věrný, odhodlaný a iniciativní Sancho Panza po evropských summitech. Brzy se ukazuje, že vítězství není snadno dosažitelné (slovy taťoucha "ohlas je nezměřitelný") a nárok na energetickou investici obou protagonistů raketově vzrůstá. Navzdory lehce nabytelné trudomyslnosti dvojice zápasí s překážkami pomocí břitkého humoru, chytlavé písně, lidské dobroty i zdravého nadhledu. Jiříkovo vidění má společně s trefným názvem pozitivně edukační rozměr a optimistický přesah, pod procedurálním (a zábavným!) povrchem mu tluče srdce upřímnou snahou o zlepšení veřejného bytí, i když místy decentně zaslepeného. Funguje na mnoha originálních rovinách, drží pevný, osobitý tvar a v lince postav "otec materiální fyzik, dcera pedagožka v kapele" exceluje.☞ PINBACKER

RECENZE (TŘETÍ KONEC HOLE, 2023, 88', SK) — Jaroslav Vojtek hrdě vlézá na pódium Horáckého divadla společně s romy z osad, co hrají v jeho snímku Tretí koniec palice prim mozaiky čtyř tíživých příběhů. "Hrají" je klíčové verbum – na to, jak Vojtek v řeči před začátkem projekce akcentuje v každé druhé větě autenticitu a že "toto jsou opravdoví ludia z osad" je snímek okatě a opakově přehrávaný, což je v pokusu o přesvědčivost výpovědi z vysoce zajímavého a pro někoho exotického prostředí vysoce nefunkční. Výtečná kamera Ivo Mika kreslí kraj, na který slovenský stát zapomíná a kde s bytím bojují "menšiny v menšinách", obraz jejich života je ale až příliš kreslen slovy scénáře.

Observační metoda s objektivnějším citem mohla stát u geneze průvodní myšlenky, v její realizaci ovšem dostává slovo jakási manipulativnější obdoba ranného Víta Klusáka. Témata jsou těžká a často existenční, pohlíží se na víru, sexuální orientaci, třídní postavení a prachobyčejné bytí, které je pro tuto minoritu krapet těžším oříškem než pro maloměšťany z okolí. Podstata podmínek její současné existence ale autory nezajímá: ti berou v potaz její přítomnost a na ploše nuceného soucitu s ní aranžují hrané scénky. Ty mají výpovědní hodnotu, volba cesty k ní je ale trnitou, převážnou poutí provedenou na sílu. Výlet do Košic, empatický farář, epizoda s klaunem v nemocnici, nahrané telefonáty i obyčejné chození postav z bodu A do B působí sterilně, strojeně, a zobrazovanou tíseň i jinakost dupou do země. Nabízí se tak otázka, zda–li by nebylo lepší toto vyprávění točit jako hraný film s profesionálními herci. Sdělení by se komunikovalo a divácky přijímalo lépe.☞ PINBACKER

RECENZE (CHYBĚNÍ, 2023, 82', CZ/SK) — Pechova poklona zesnulému vizuálnímu umělci Jánu Mančuškovi je nekompromisní formální i obsahovou melancholií, o parník dál než depresivní podmnožina festivalového programu. Uchopitelnost se mohla v případě obyčejného medailonku s encyklopediálním výčtem atributů stát nezajímavou freskou, Pech si ale ví rady a do centra snímku staví samotné chybění, tedy jedno z Mančuškových témat a zároveň knižní výčet jeho děl, která viděly galerie celého světa. Na vkusně zvolené stopáži zkoumá Jána manžela, otce, člověka i umělce, exponuje rodinné vztahy s dětmi a jejich boj s nenadálou smrtí umělecky slavného rodiče, reflektuje s galeristy-přátely a originálními vizuálními performance přibližuje části Mančuškova díla.

Snímek tak kromě svého filmového těla drží i specifický punc experimentu, kde spojuje nevšední dílo specifického tvůrce a náhledy z jeho okolí. Divák se díky tomu ve stopáži necítí jen jako pasivní příjemce výčtu z biografie, ale jako aktivní účastník myšlenkového cvičení. V civilních situacích dekádu po Mančuškově předčasné smrti je jeho vlastní chybění stále hmatatelné a všudypřítomné, nejde o povrchní, emoční smutek, ale hlubokou ránu, co se pomalu nese dál nezastaveným životem zbytku. Pro kohokoliv netknutého umělcovou tvorbou je Chybění nadmíru vysvětlující a pohlcující.☞ PINBACKER

RECENZE (SVĚTLOPLACHOST, 2023, 71', CZ/SK/UA) — Válka na Ukrajině je filmařsky "vděčné" téma, tkví v implicitních sympatiích k národu bránícímu se vražedné, nelidské ruské hegemonii. Dvojice Ostrochovský a Pekarčík tráví dny, týdny a měsíce zakopaní metry pod povrchem charkovského sídliště Saltivka, kde po ruské invazi nalezlo útočiště přes dva tisíce lidí. A podobně jako krajan a kolega Vojtek si i oni občas lámou zuby ve chvílích, kdy své hrdiny (v tomto případě dvanáctiletého Nikitu a Viku) nutí do inscenovaných scén, které šustí papírem a na sílu akcentují přesahy. Přitom to, co přesahuje, má divák celou dobu rovnou před očima.

Jde o silnou atmosféru tísně, vzdoru a humanity v komunitě vytvořené hranicí podzemní stanice, kde absence denního světla spaluje civilistům návyky, naději i zásoby vitaminu D. Jediným spojením s povrchem jsou telefonní hovory s blízkými u východu ze stanice – tam se kolektivně plouží za silnějším mobilním signálem, stejně jako za pomyslným kontaktem s temným mračnem, co se vznáší nad předměstím velkoměsta obklíčeného válečnou mašinerií. Tvůrci koketují s dětskými herci na pomezi hraného a dokumentárního díla, kde vyčnívají epizodky ve vagonech souprav, lidsky otravná persona místního kytaristy-cowboye, formálně odlišné vhledy do diapozitivů, které si Nikita s Vikou promítají: působí jak z jiné planety, jako by dobrovolným úprkem pod horizont přestal povrch existovat.

Podzemí je společným jmenovatelem formy i tématu, jedinou vyjímkou jednoty této lokace je prolog, který snímá pozadí útoku dělostřelectva na charkovskou ulici mezi paneláky. Důraz na prožívání traumatizujících událostí ve formativním věku, hrozba PTSD a obyčejné, každodenní skutky nachází lidskost v prostředí, kde se zastavil tikot času a kde hrozí vpád nepřítele, který veškerou humanitu pozbyl.☞ PINBACKER

RECENZE (MLÁDÍ (JARO), 2023, 212', FR/LU/NL) — Bing Wang dovezl do Jihlavy bezmála čtyřhodinovou observaci čínského mládí, vrženého do každodennosti robotí práce v dílnách tvořící exportní jádro textilního průmyslu země. Tedy – nejde pouze o export, typický Evropan nakupující v řetězcích rychlé módy se tak nemusí cítit zas tak špatně. Ostatně taky proto, že Wang tuto globalizační praktiku nijak vehementně neodsuzujue. On sám totiž neříká vůbec nic, téma předává obrazem pozdních teenagerů a raných dvacátníků, kteří v kobkách sterilních dílen dospívají příliš brzy a se svým aktuálním (a pro spousty z nich životním) údělem jsou předem smířeni.

Depresi na povrchu (snad i díky přítomnosti kamery) nikdo nepřiznává, naopak, za šicími stroji prožívají přesně ty druhy kočkování a škádlení, které my pamatujeme ze školních lavic. Nikdo se tu nelopotí pod údery biče, zdejší vladaři jsou nepřítelem jen při vyplácení mrzké mzdy, což je opakující se motiv v každé ze zobrazených betonových kobek. Víc než povstání proti vrchnosti či předurčenému údělu je tak na programu dne nejistota, jestli vyjde večerní rande.

Wang tu s vysoce přirozeným kontrastem povolání a věku dociluje komplexní mozaiky portrétu generace, který by mohl plynout klidně další hodiny a byl by stále dostatečně fascinující. Disponuje vysoce rozvinutým citem pro rytmus a drama v neiscenovaných situacích, stříhá mezi různými skupinkami přesně ve chvílích, kdy už nemají co dalšího sdělit. Nad jeho autentickým leporelem se nedá plakat, ani mu fandit, městečko Zhili je zkrátka jedním z mnoha současných příkladů jedné čínské mládeže narozené do doby, kdy otroctví není sprosté slovo úplně všude.☞ PINBACKER