Premiéry, 10. listopad 2022 16:11Cesta vodyRecenze filmu Black Panther: Wakanda nechť žije (2022, 161', US)

RECENZE (AH) — Trauma, sonda fází truchlení s cestou ke smíření a vyrovnání se s neměřitelnou ztrátou jsou tak vzhledem k okolnostem logicky nastoleným podhoubím, co Ryan Coogler načrtá už v prologu, kde poukazuje na skutečnost Bosemanova (a tím T’Challova) nečekaného konce. Chytře se zúročuje hrůza posledních let, která transformovala civilizační pravidla i mezilidské vztahy – smrt si v nich nevybírala podle tříd nebo postavení, přicházela znenadání a stejně jako její užití v úvodu snímku se děla “mimo záběr”. Šťastlivec bylo mrazivě ironické označení pro toho, kdo se stihl rozloučit alespoň přes Skype. Takto zvolený způsob zacházení s památkou a Chadwickovým dědictvím prvního dílu je příkladně citlivé a pietní, zároveň se trefuje i do současného nastavení světa, kde jistoty demokracie a zachovávání statusu quo vysoké životní úrovně desátých let mizí beze stopy.

Na Marvel jsou tohle nevšední témata, celkem rychle se taky smetou ze stolu a na vrátka užuž klepe nová supercivilizace, co se halabala vynoří z vody a chce po staru vládnout světu. Skutečnost je samozřejmě na první pohled složitější, na pohled druhý je ale jádro povrchního konfliktu plytké, nelogické a z pálivých témat potichu kvasících pod skořápkou snímku hněte další generický velkopříběh, který se v Avatarech, Aquamanech a ostatně i v prvním Black Pantherovi (2018) převyprávěl již stokrát. Na implicitní souhlas s těmito pravidly je komiksový divák přirozeně nastaven, ovšem skutečnost, že bude Coogler vykrádat čtyři roky starého sebe sama, je s otazníkem.

Marnost je o to vyšší v kontrastu hrdinů, co se v přemíře expozice a vedlejších postav na moment zastaví a vzpomenou na vykopnutá pratémata, co se během stopáže navíc ještě prohloubí do otázek závazků, co dlužíme svým zesnulým blízkým, a zodpovědnosti jejich morálního dědictví, co automaticky připadá na přeživší. Coogler ale nezapomíná, pro koho točí, a proto substanci střídá genericky dobrodružnou šablonou se základy umořenými v klišé koloniálního pozadí, co i přes nepopiratelnou velkolepost zákonitě nemůže dosáhnout kvalit prvního Pantera. Jeho přínos ostatně zvalidovala i Akademie, jejíž tři darovaní Oscaři podtrhli rekordní tržby kin a v rámci americké kultury dovršili korunovaci na společenského hybatele především na poli afroamerické menšiny, jakou moderní komerční kinematografie nepamatuje.

Wakanda nechť žije je ve všech ostatních směrech rozmáchlou podívanou: jak po stránce produkční, tak stopáží i měřítkem – jako velkofilmu se mu ale nedaří ústřední konflikt ukočírovat ani se vyvarovat základních dramaturgických chyb. Montáž si na dvou hodinách a čtyřiceti jedna minutách (což je o deset víc, než mělo finále finálí Avengers: Inifity War (2018)) nedokáže určit tempo, neobratně užívá křížový střih a geograficky neúnavně střídá exotické lokace souše i oceánu, aby se v rámci přestřelené minutáže stihlo představit dobro i zlo, včetně důmyslně ukryté civilizace, její vlastní backstory ze 17. století a také existence velkoměsta “na dně”. Společně s tím se uhněte papírově vychtěný konflikt, co svým smysl postrádajícím kalkulem připomene nedávné Prsteny moci (2022), konkrétně podobně nesmyslnou osudovost zániku říše Elfů s mithrilem aka MacGuffinem, co má potenciál umně vyřešit zápletku. Když bychom srovnávali hlouběji, i to slunce si podmořští Talokanové od trpaslíků z Khazad-dûm vypůjčili celkem nápadně...

V tuto chvíli se škrtá úvodní hodina a Coogler si vzpomene, že by měl kromě expozice vyprávět i děj. I když je jeho dosavadní i následující pozlátko nablýskané, barevné i správně temné a do superhrdinského žánru mixuje i sexy sci–fi ze dna oceánu, víc než o rychlokonzumní udičku se zkrátka nejedná. Coogler ovšem nahazuje vcelku obratně a chycený úlovek je platným a povedeným tributem hrdinovi a jeho herci s nepopiratelným talentem, přirozeným charismatem a, jak vidno zde, s nenahraditelnou funkcí. V rámci letošního filmového servisu od Marvela™️, co uvedl polarizujícího Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství (2022, psali jsme zde) a vyloženě nevkusného Thor: Láska jako hrom (2022, psal jsme zde) zachraňuje Coogler do jisté míry situaci pomyslným návratem k divácky známým, velkým a především bezpečně ověřeným příběhovým lešením, využívaným už středověkými literáty.

Pokud se chce divák odprostit od pouťové atrakce s přibaleným nutným emočním výtahem, ze kterého vystoupí v hodinové expozici a kam se vrátí až doslova v poslední scéně, pak tu zbude lehce nadprůměrný blockbuster, co s absencí svého hlavního představitele působí bezzubě, prázdně (zcela logicky) a bez ambice dávat vyšší smysly tématům, která se snaží nastolit. Otazníky přináší i obsahová nesoustředěnost s představením nefunkčních dějových linek, například ta s Everettem Rossem (Martin Freeman) postrádá kromě kvótového plnění štábu jakýkoliv další smysl – vytváří se tak dojem, jakoby finální střih pro kina byl pouze verzí do střižny na produkční kontrolu, co materiál obvykle zkracuje o ¼ a odstřižek převádí do bonusového materiálu pro DVD v kategorii “deleted scenes”. Tento proces Coogler jakoby vynechává, a i když v jeho snímku na první pohled nepůsobí nic vyloženě “navíc”, při bližším zkoumání se stříhat rozhodně mělo.

Délka je tak místy úmorná a rytmicky nevyvážená. Tuto skutečnost zachraňuje neustálé generování nových a dalších vjemů, co nahuštěný obsah naplňují – dosahuje se tak velkoleposti i s přihlédnutím k faktu, že o osudu dvou nejvyspělejších národů planety bojuje šest hlavních postav, k tomu osm bojovnic s oštěpem, pět válečníků s klackem a kožešinou místo brnění, plus dvě kosatky. I tak ale Wakanda nechť žije působí záhadným způsobem grandiózně, přitom je technicky rutinní, a jak už to u komiksových filmů bývá, s olbřímí sázkou na podporu z týmu počítačových animátorů. Formálně vyčnívá jediná nápady prošpikovaná a atmosféricky zdařilá sekvence obklíčení, která je koncipovaná jako účelný steadicam bez střihu, co dřímajícího diváka vybudí k zvýšení pozornosti – to samé lze tvrdit o typické taškařici ve finále.

Ta se naštěstí odehrává za denního světla a trpí menší nepřehledností než většina akce jí předcházející. Závěr je ale technicky zdařilý, a pokud u něj divák zapomene na papírově tenký původ, bude se i bavit. Samozřejmě je potřeba přistoupit na žánrovou tropu, že i ty nejvyspělejší národy s futuristickou technologií bojují za svou existenci kopy a oštěpy. V rámci již zmiňované kvality čtvrté fáze jde ale o vítaně nápaditou a vrstevnatě barevnou podívanou, co rozdává na stůl karty prakticky ihned a neschovává se pod nějakou umělečtější ambicí, na rozdíl například od Eternals (2021). Jedná se zkrátka o přiznaně spotřební zboží.

S přihlédnutím k absenci Chadwicka nemůže mít závěr potřebnou sílu ještě z dalších důvodů: jediný hybatel děje Namor (Tenoch Huerta) má podobně antagonistickou motivaci jako Killmonger z prvního dílu, bohužel ve všech ohledech o parník slabší a méně rozvinutou. Absence hlubšího vnitřního konfliktu dělá z vleklého třetího aktu lichou CGI taškařici, které předchází syntetická korunovace nového Černého pantera – ta nepůsobí vyloženě na sílu, zároveň k ní ale děj nijak výrazně nesměřuje a hněte z ní nepotřebný akt. Snad jako by Marvel vyžadoval přítomnost ikonického obleku superhrdiny ve snímku, který pořádně neví, co by měl o superhrdinech říct. V příběhu, kde se unáší princezny a vyhlašují války vnějšímu nepříteli jako ve Statečném srdci (1995).

Druhého Black Panthera tedy dobíhá to, čemu se tak otevřeně postavil a také statečně vyhnul: totiž recastování hlavní postavy. Coogler se ale bohužel zapomněl v odhalování fantaskních světů a v jejich příjemně nevšedním budování, v představování plejády vedlejších figurek, na které stejně nezbude logické využití, a v nekonečném vkládání nepotřebných linek do už tak přehuštěného syžetu. Na politická témata s vibraniem se instantně zapomene. Navíc s přihlédnutím k faktu, že se ve Wakandě většina postav řídí hněvem a touhou po pomstě, je autorský důraz slabý, emočně nesoustředěný, bez potřebné touhy, nutnosti, osudovosti. To, že se teď všechny hollywoodské velkofilmy konají exkluzivně pod hladinou moří (v prosinci přijde očekávaný druhý Avatar), může James Cameron kvitovat i nenávidět, obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že zdejší aquanárod se vysoce podobá tomu z jeho kánonu (Na'vi). Zdá se, že na diváky čeká nejistá sezona se skafandry a pod tlakem oceánu na ramenou. Jistota tu jedna ale přeci jen je – Boseman byl tváří i myšlenkovým postojem, středobodem původního snímku. Stoickým pojítkem, co krom vlastní vize světa vypovídá i o postojích high-tech utajené supervelmoci Wakanda, takové moudřejší verze neutrálního Švýcarska. A jestli Wakanda nechť žije o sobě a o posledních marvelích filmech předává nějakou nosnou myšlenku, je to ta, jak moc v nich Boseman chybí a chybět bude.☞ PINBACKER