Z Karlových Varů zpět do reality, tedy konkrétně do multiplexu, kde se k okupaci kin hotoví již čtvrtá sólovka marvelího Thora. Lasery se žhaví, atmosy hřmí a popcorn se sype na podlahu. MCU je zase tady a zmaří vám všechny vaše snahy…
RECENZE (JB) — Máme tu zase jednou klasickou komiksovou rubanici, u níž se lze zhůvěřile bavit. A bylo by to tak naprosto v pořádku, protože to od komiksovek často chceme, téhle rubanici ale zoufale chybí reflexe toho, kde se v danou chvíli žánr nachází, díky níž by třeba film vyrazil ne originálním, ale aspoň trochu přínosným směrem. Waititi totiž nasedá na expres linku směr KŘEČ a oddává se obsedantnímu sebepodkopávačství. Zoufale potřebuje každou scénu stočit do schazovačné bžundy, čímž se dostává do jakési sebeparodické singularity, z níž není úniku. Jeho film už poxté manifestuje, že komiksovky jsou vlastně volovinka, tak si to pojďme všichni říct a nesnažit se o nic příliš vážného, protože to sem nepatří.
Marvelu to zprvu vycházelo, protože tahle sebereflexe byla v době před patnácti až dvaceti lety namístě. Žel v době, kdy už to potřeba říkat není a je šance superhrdinskou tematiku brát když ne vážněji, tak osobitěji, se Thor tímhle anarchronismem dokonale diskredituje. Razí folozofii „postavy lobotomizovat a sázet 200 vtipů/min – aspoň jeden se povede“. O ději se nemá smysl bavit – jde o přímočarou záchrannou akci a maření padouchova plánu s vedlejším efektem nelogického bobtnání univerza. Baleův Gorr pak míří lehce do nadprůměru a občas se mu daří film matně pozvednout, ale zázračnou spásu nepřinese.
Někomu bůhvíproč přišlo jako fajn nápad dělat z Thora v každém dalším filmu většího a většího blbce. A možná by to i v rozmanitějším univerzu v rámci interakce široké palety jedinečných charakterů nějak fungovalo. Ale tam, kde jsou blbci úplně všichni a každá postava funguje jen jako comic relief, už je nakonec úplně jedno, co se vlastně na plátně děje.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Můžeme pochválit Waititiho za samozřejmost, s níž přistupuje na blockbusteřím poli k sexuálním menšinám, ale upřímně, dva kamenní mimozemšťani coby tátové rodiny jsou pořád dost krotkou záležitostí, zvlášť po puse v Eternals. Nakonec je Taika pouze trochu barevnější rybou ve víru sebepohlcujícího a sebeparodujícího trendu, jehož kasovní úspěšnost se zdá neohrozitelná a kvalitativní hranice zároveň stále nespadla tak nízko, aby to naštvalo dost lidí. Ale jednou ta bublina splasknout musí.
napsal Jakub B.
