Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Bartosz Bielena s kolárkem řádí jako duchovní polské vesnické kongregace, mění životy a stmeluje zející rány komunity. Film Jana Komasy se v domácím konzervativním Polsku pouští na lehce ožehavou půdu, kolik toho z ní ale těži?

Kněz bez příčinyrecenze napsal

Jakub Brych

dne 26/10/2020

Corpus Christi staví velmi typickou variaci na situaci „nekompatibilní vetřelec čeří vody rigidního prostředí a přináší nové impulzy a šanci na změnu“. Hra na tohle téma se může dopracovat k lecčemu, od poselství vágně kritického a široce vděčného všednodenním hospodským výtkám, až třeba po introspektivní sebemrskačský žalozpěv nad vlastní kreativní naivitou. A někde uprostřed trčí jistý kompromis v podobě hořkosladké vize člověka obětovavšího se za malou, ale třeba hmatatelnou změnu. Záleží na míře autorské seberflexe.

Komasův film nijak zvlášť velkou sebereflexivnost nerazí. Což může v určitých momentech být vnímáno jako síla, místy ale naopak trocha uvědomělosti, ba snad i pokory citelně chybí. Tam, kde Daniel úročí svou nezřízenost pro vyšší dobro, odhlížení od hypotetických reálných důsledků vlastně pomáhá prodat zásadní poselství, totiž že nelze zpochybnit božskou předurčenost kluka z pasťáku. I omezený vhled do jeho vlastního uvažování a motivace posiluje dojem člověka coby nástroje. Jenže od reality odtržená a zjednodušená vize důsledků jeho činů na svět snižuje vážnost konkrétního sdělení.

Oblouk hněvivé vesničky a morální laps se sice ve finále v podstatě uspokojivě završí, jde ale o završení v obecné rovině, protože ty osobní tu příliš neexistují. Celý film se víceméně redukuje na pohyb jedné figurky vůči zbylým, jejich střet a malý posun celé množiny, čímž vzniká mravokárná historka bez jasnějších kontur. Lze říct, že tohle je záměr, že autorský distanc a strohý náčrt účastníků kolize jsou prostředkem k dosažení univerzálnosti.
Je pak ovšem potřeba počítat s tím, že o církvi jako takové, a ani o polské vesnické a křesťanské mentalitě vlastně Corpus Christi příliš neřekne.

Věcnost obětovává nadnesené zápletce a její všedně univerzální podzápletce. Funguje ve svém vlastním mikrokosmu, ale postihuje cosi tak obecného, že by nebylo úplně těžké zahodit církevní kulisu, a fungovalo by to stejně. Což není špatně, jen je důležité si uvědomit, že tu neexistuje hlubší výpověď o tom či onom. Že dvě nejzajímavější postavy se ve filmu vyskytnou jen na chvíli a že jedna z nich, otec Tomáš, je vlastně stejně docela prvoplánová a ta druhá, která by mohla zkusit být neotřelým vzorkem klerikálního života, vesnický kněz, prostě na začátku zmizí.
Film rozkročený mezi realistickou sondáží a morálně apelační pohádkou. Solidně natočený, skvěle zahraný. Vnitřní vypravěčský mechanismus funguje dobře a k poselství se dopracuje. Přesto by člověk od daného konceptu rád dostal ještě o kousek víc než vážnější a duchovnější Školu Ro(c)ku.