Jak zpívá Selena Gomez: “Každou krásnou myšlenku o lásce už někdo zazpíval.” A podobně by se dalo uvažovat i o romancích filmových. V dobách, kdy pomyslným vrcholem červené kinematografie je poněkud shallowidní Lady Gaga, Vás animované dílko I Lost my Body (2019) škrábne hrotem své originality pod žebry víc, než byste možná chtěli. A pak se nemůžu divit, že takhle těžko se mi ještě o žádném filmu nepsalo. Když na Vás totiž něco zapůsobí podobně nepopsatelnou silou, začnete okolo toho z úcty našlapovat po špičkách. Jen ať se tomu nic nestane, jen ať zůstane tahle malá nádhera zachovaná pro všechny.
© Rezo Films
Opatrnými kroky Naoufelovy ruky to ostatně celé začíná. Pět prstů na uříznutém zápěstí jako z Adamsovy rodiny se probudí v mrazáku jakési laboratoře/nemocnice a vydá se na cestu za zbytkem těla. Během prvních několika minut zažijeme potyčku s holubem nebo útěk z popelářského auta. Putování pařížským předměstím či metrem plným nechutných krys je samo o sobě dechberoucí, každý z dějových checkpointů je ale zároveň spouštěčem flashbacků, skrze nichž se dovídáme něco víc o tom, kdo je to Naoufel a kam se podělo jeho tělo. Ještě nedávno třeba rozváželo pizzu nebo se umělo zamilovat do Gabrielle.
Psychologie tvrdí, že pro člověka je mnohonásobně důležitější komunikace neverbální. Příběh z pohledu ruky proto neklade velký důraz na dialogy, ale opírá se o intimnost všeříkajících detailů žití. Tato nahlédnutí “za oponu” připomínají to nejlepší z Miyazakiho hravosti, ustojí srovnání s hlubokou spiritualitou Terrence Malicka, a přesto neztratí nic z nálepky toho sexy a cool jako např. Her (2013).
© Rezo Films
Jop, animace je skvostná a černobílé retrospektivy v sobě mají čarovnou poetiku plážové scény z filmu Roma (2018). Je to ale hudba Dana Levyho z indie popové kapely The Dø, který to celé vyšle kamsi daleko na oběžnou dráhu slasti. Mrazivé smyčce doplněné bodavými tóny elektronických synťáčků pomalu, ale jistě zaplavují industriální lokace jednoho příběhu o prázdnotě, osudu, smrti a nesmrtelnosti. Jo, a zmínil jsem už, že se tam mluví francouzsky? Sacrebleu!
Opatrnými kroky Naoufelovy ruky to ostatně celé začíná. Pět prstů na uříznutém zápěstí jako z Adamsovy rodiny se probudí v mrazáku jakési laboratoře/nemocnice a vydá se na cestu za zbytkem těla. Během prvních několika minut zažijeme potyčku s holubem nebo útěk z popelářského auta. Putování pařížským předměstím či metrem plným nechutných krys je samo o sobě dechberoucí, každý z dějových checkpointů je ale zároveň spouštěčem flashbacků, skrze nichž se dovídáme něco víc o tom, kdo je to Naoufel a kam se podělo jeho tělo. Ještě nedávno třeba rozváželo pizzu nebo se umělo zamilovat do Gabrielle.
Psychologie tvrdí, že pro člověka je mnohonásobně důležitější komunikace neverbální. Příběh z pohledu ruky proto neklade velký důraz na dialogy, ale opírá se o intimnost všeříkajících detailů žití. Tato nahlédnutí “za oponu” připomínají to nejlepší z Miyazakiho hravosti, ustojí srovnání s hlubokou spiritualitou Terrence Malicka, a přesto neztratí nic z nálepky toho sexy a cool jako např. Her (2013).
Jop, animace je skvostná a černobílé retrospektivy v sobě mají čarovnou poetiku plážové scény z filmu Roma (2018). Je to ale hudba Dana Levyho z indie popové kapely The Dø, který to celé vyšle kamsi daleko na oběžnou dráhu slasti. Mrazivé smyčce doplněné bodavými tóny elektronických synťáčků pomalu, ale jistě zaplavují industriální lokace jednoho příběhu o prázdnotě, osudu, smrti a nesmrtelnosti. Jo, a zmínil jsem už, že se tam mluví francouzsky? Sacrebleu!
