Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Napsat, že se jedná o snímek nedoceněný, by byla docela krátkonohá lež. Trofej z filmového festivalu v Cannes a nominace na Oscara za nejlepší celovečerní animovaný film, kde nakonec vyhrálo #panebožetytovidíš Toy Story 4 (2019), mluví samo za sebe. Navzdory tomu jde o zážítek natolik silný a ojedinělý, že se nelze ubránit dojmu jakéhosi opomenutí ze strany publika. Jenže jakkoliv velký hype by nejspíš stejně nedosáhl míry, kterou by si tenhle poklad doopravdy zasloužil.

Když jedna ruka zatleskárecenze napsal

Jakub Strouhal

dne 20/4/2020

Jak zpívá Selena Gomez: “Každou krásnou myšlenku o lásce už někdo zazpíval.” A podobně by se dalo uvažovat i o romancích filmových. V dobách, kdy pomyslným vrcholem červené kinematografie je poněkud shallowidní Lady Gaga, Vás animované dílko I Lost my Body (2019) škrábne hrotem své originality pod žebry víc, než byste možná chtěli. A pak se nemůžu divit, že takhle těžko se mi ještě o žádném filmu nepsalo. Když na Vás totiž něco zapůsobí podobně nepopsatelnou silou, začnete okolo toho z úcty našlapovat po špičkách. Jen ať se tomu nic nestane, jen ať zůstane tahle malá nádhera zachovaná pro všechny.
© Rezo Films

Opatrnými kroky Naoufelovy ruky to ostatně celé začíná. Pět prstů na uříznutém zápěstí jako z Adamsovy rodiny se probudí v mrazáku jakési laboratoře/nemocnice a vydá se na cestu za zbytkem těla. Během prvních několika minut zažijeme potyčku s holubem nebo útěk z popelářského auta. Putování pařížským předměstím či metrem plným nechutných krys je samo o sobě dechberoucí, každý z dějových checkpointů je ale zároveň spouštěčem flashbacků, skrze nichž se dovídáme něco víc o tom, kdo je to Naoufel a kam se podělo jeho tělo. Ještě nedávno třeba rozváželo pizzu nebo se umělo zamilovat do Gabrielle.

Psychologie tvrdí, že pro člověka je mnohonásobně důležitější komunikace neverbální. Příběh z pohledu ruky proto neklade velký důraz na dialogy, ale opírá se o intimnost všeříkajících detailů žití. Tato nahlédnutí “za oponu” připomínají to nejlepší z Miyazakiho hravosti, ustojí srovnání s hlubokou spiritualitou Terrence Malicka, a přesto neztratí nic z nálepky toho sexy a cool jako např. Her (2013).
© Rezo Films

Jop, animace je skvostná a černobílé retrospektivy v sobě mají čarovnou poetiku plážové scény z filmu Roma (2018). Je to ale hudba Dana Levyho z indie popové kapely The Dø, který to celé vyšle kamsi daleko na oběžnou dráhu slasti. Mrazivé smyčce doplněné bodavými tóny elektronických synťáčků pomalu, ale jistě zaplavují industriální lokace jednoho příběhu o prázdnotě, osudu, smrti a nesmrtelnosti. Jo, a zmínil jsem už, že se tam mluví francouzsky? Sacrebleu!
Tenhle film rozhodně není pro všechny. Kdo už ale někdy šel za trochu lásky světa kraj, tomu připomene všechny jeho bittersweet memories. A nám ostatním dá možná novou příležitost, jak si svoje dávno pohřbený srdce zase uvědomit.

Hodnocení zbytku redakce:


trailer 1