Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Solitér Zelenka má zase jednou novinku v českých kinech a je to (jako obvykle) příjemně velká událost. Vlastně těžko z paměti vylovit jiného tuzemského tvůrce s podobnou aurou autorství a jinakosti, co plní novinářské projekce víc než Hvězdné války či novinky od Marvela. Nová kauza, výbuch v Izraeli, žaloba americké politiky počátku tisíciletí s Hádkem na slušivém plakátu, přesvědčivé řemeslo a ze všeho sršící neodpiratelná originalita: artikl pro umělecké tuzemí nepříliš vídaný. Přemluví Modelář diváka k dávce pozitivního terorismu a zdravějšímu uvažování nad světem, nebo se v nadcházejících týdnech na Alze beznadějně vyprodá dronová sekce?

Příběhy obyčejného radikálstvírecenze napsal

Adam Hencze

dne 19/2/2020

Zelenka pokračuje v trendu, který si sám nastolil v pět let starých Ztracených v Mnichově (2015, psali jsme [https://pinbacker.cz/premiery/98-ztraceni-v-mnichove]). Čas sice letí jako blázen, ale koncepty se těžko zapomínají, o to víc ty originální. Zase je tu jedna z hlavních postav posedlá nějakým názorovým proudem, trendem, hoaxem: v jednu chvíli zkrátka opět nastane chvíle k informačnímu výbalu toho, co autora posledních pár měsíců zajímá. Tesařovu historickou fresku v sebereflexivním pohledu na vlastní malost tu střídají fake news a Guantanámo, ostří hoši americké elity jako Rumsfeld nebo Cheney (jehož černý životopis od McKaye je pecka [https://pinbacker.cz/festivaly/492-vice]) a celá anabáze s prapočátkem v invazi do Iráku. Používání široké plejády postav – právníka, politika, self-made pilota dronů, majitele, sestry – jako skořápkových reprezentací vlastních úst je už takový Zelenkův evergreen a není to nic, co by film nějak nabourávalo. Charaktery tak nefungují jako živé bytosti s masem, kostmi a vlastní hlavou, stejně jako není živé okolí a setting: tím je současná Česká republika v jakési dystopické odbočce, kde se všichni chorobně zajímají o volby, politiku a velká světová témata. Demokracie funguje, ale časy za vlády Babiše a Zemana nejsou o moc lepší, než ty za Bachova absolutismu. Divák se proto jaksi odejme od veškerého dění do nadhledu, kde jsou Hádek s Mádlem prostě jen dvě figurky na mapě Prahy, a se zájmem pozoruje autorovu hru. Stejně jako ostatní hráči, což jsou často chodící recepty na prežití – jeden vidí život skrze peníze, druhý se před světem zavírá a jiný jede striktní machiavellistickou kanonádu. Hádek je zde vlastně jen savé zrcadlo toho, jak se chovají a co si myslí všichni, jen ne on – často protikladné postoje ale nutí diváka přemýšlet ještě i dlouho po projekci, což je obvykle dobré znamení. A oba účastníci hereckého dua jsou spolehlivě přesvědčiví a nabídnou nečekané, často zajímavé postřehy.

V tomhle znepokojivém světě nakousává Zelenka nemalou porci témat, z postavy Hádka vytvoří oprášenou verzi Gavrila Principa a z ostré politické kritiky najednou zkoumá morální stránku věci, z neurčitého a nečitelného hrdiny, mladého člověka, co prostě jenom hledá vlastní místo ve světě, je radikalizovaný pre-mileniál co automaticky přijímá všechna fakta a bojuje správnem proti hodnotovému a politickému nihilismu všude kolem. Zelenka už v rámci své autorské tradice používá mystifikaci a absurdní nadsázku, sype spoustu nápadů a originálních odboček a v nečekaných chvílích přepíná na vážno, když se idealistické postoje překlopí do naivity a následně do sebedestruktivních sklonů. Pozitivní terorismus je pozitivní jen do jistého bodu a dětský světopohled je v éře post-pravdy něco, co úlohu jednotlivce rychle překlápí.

Psaní opět vyčnívá – jestli jsem v Čechách na něco pyšnej, tak je to Semtex a hokej – stejně jako řemeslo, kde se ustupuje od formalistických manýr z Mnichova, Zelenka točí striktně lineárně, profesionálně na vzhledný anamorf, dronovou tematiku využívá v syžetu i formě, Modeláře plní spoustou moderních prvků a dělá z něj pohledné, chytré a vtipné dílo, které si v poslední třetině tak trochu přeroste přes hlavu a značnou část rozdělaných myšlenek nedokončí, náprava světa zůstane na půl cesty a stane se z ní náprava jedince, která ale skončí pro diváka neuspokojivě. Což je onen problém množství témat, která Zelenka nakousne – pokud se budeme soustředit vyloženě jen na postavy, tak se celek dá vnímat ne jako thrilleroidní drama o krizi systému jako spíš charakterové studie všech příběhových figurek, která hledá odpověď na otázku, jak se do světa zařadit, jak v něm fungovat, jak se nezbláznit, jak si najít vlastní jazyk a pohled.
© Falcon

Představené formy reakcí na tento konflikt (prasební anarchie ála Ztohoven, neziskovky, práce ve štábech zkorumpovaných politiků) jsou tak vlastně jen přirozeným vyústěním chováním společnosti v době ohrožení existence vlastního hlasu, sebevyjádření, svobody. Tuzemsky je Zelenka blízko Vachkovi, což je přirovnání pravděpodobně hodné lynčování, ale z šestihodinové epopeje Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019) se do Modeláře dostalo myšlenek poměrně dost. Jinak si ale Zelenka točí takový vlastní Klub rváčů (1999) bez uživatelského manuálu, sám jako intelektuál předestírá absolutní sdělení, které ale divák nemusí na první dobrou vzít. Stane se tak z Modeláře nečekaně nebezpečný návod na státní nápravu? Dláždí cestu k politickým reformám jedna, nebo dvě defenestrace? Doufejme, že žádná. Tenhle radikální fanatismus je ale i za kamerou něčím, co je nutno cenit a filmařskou odvahu do krve obhajovat. A ať už se výsledek povedl více či méně, Zelenka provokuje příjemnem, nezapouzdřeným viděním světa, tonálně jde často proti sobě, ovšem jen do míry, která nikdy nezničí sympatie mezi ním a divákem. A nutno cenit i za to, že se jako jeden z mála mainstreamových umělců nešťourá za každou cenu v minulosti, ba ani v přítomnosti – naopak burcuje a snaží se inspirovat k aspiraci na něco vyššího v časech, které mají teprve přijít.
Na politické reformy se musí jinak než přes defenestrace.

Hodnocení zbytku redakce:

JB
7
Možná je to už deformace, ale věřím tomu, že Zelenka tu obětovává formu vyššímu ideálu a posílá časově určené a omezené politické direkty prostě proto, aby i v kinematografii tohle konání existovalo. A autistická filmařina vynáší na bedrech k výšinám jeden silný emocionální moment. Je to hodně kdyby, ale kdyby jo, tak hodně jo.

trailer 1