Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Petr Zelenka se v dvojroli scénáristy a režiséra vrací do českých kin, kam dostává skutečnou perlu, snímek, který v domácí extralize už dlouho chyběl. Ambiciózní autor bruslí na mnohovrstevnatém scénáři, který zaráží svou chytrostí, meta–rovinou a vtipně konspirační notou o událostech Mnichova ’38, o naší národní povaze, o českém historickém alibismu – to vše ústy Myšičky, Bambuška, Taclíka i Plodkové. Paráda!

Česká Americká noc aneb "jak to s tim Mnichovem teda bylo"recenze napsal

Adam Hencze

dne 9/11/2015

Ztraceni v Mnichově aka Francouzski Film je především dílo s plným zásobníkem ambicí. Zelenka je v něm po sedmi letech divadelní režie a psaní pro televizi zpět s autorskou předlohou, ve které je mraky prostoru pro sebereflexi, reflexi současné české scény, češství a čecháčkovství, trochu té historie a neposledně taky pro zábavu a filmový dialog s divákem. Snímek si tak poněkud ostře filtruje cílovku, která není definována úplně jasně – od studentů filmu přes cinefily a fajnšmejkry po metropolitní mládež, rozhodně nejde o film pro typický multiplexový popkorn, který se po projekci zmateně poptává “tak natočili to teda, nebo co?” (Troškovci do kina ne–e). Na druhou stranu je pro diváka mimo tuto výseč připraven humor, který nestojí na sundávacích hláškách (jak jsme u autora zvyklí), nýbrž na situacích a meta–vtípcích (“hele, na obloze je píča”), které dost připomenou tvorbu Marka Najbrta, především jeho poslední dada–absurdistán, nesmrtelný Polski Film ’12. Ze skriptu čiší typické nadšení pro téma, na které je nabalený filmový meta–konstrukt tří filmových realit (oproti dvěma Najbrta, ten ale pak více lámal závěr), Zelenkův přístup je méně agresivní a mnohem přátelštější k divákům, ze kterých odmění nejvíce ty, kteří o snímku dopředu nevědí vůbec nic. Toto předujetí by se dalo lehce zlomit, neboť divák připravený na prezentovanou komedii může být po půl hodině nepříjemně překvapen. A Plodková schytala opět podřadnou roli, i když z producentky stoupla na asistentku. Teď si ale úplně nejsem jistý, jestli jde o zlepšení.

Režijní lehkost jde ruku v ruce s neustále skloňovanou Americkou nocí ’73 – snímek je stejně jako Truffautův klenot navíc specifickým manifestem filmařiny, kde to občas od zmatků na place k produkční apokalypse vyeskaluje nečekaně rychle, nicméně pořád je co oslavovat – filmování samotné. Truffaut vyjádřil lásku k le cinéma ještě o něco přímočařeji, i od něj si ale Zelenka půjčuje víc než jen inspiraci – Mnichov obsahuje momenty lásek vzniknuvších během natáčení, pohledy do zákulisí, žárlivé karikatury a díky nim nečekané a vtipné momenty, které se ale autor nebojí smykem obrátit a připravit půdu pro čirý smutek a zoufalství. Tento unikátní kontrast nálad je namíchán s vyvážeností, o které se jiným českým tvůrcům ani nezdá (nebo zdát nechce). Výčet prostředků a žánrů by v případě Mnichova nebral konce – je tu satira, parodie (především současné tuzemské tvorby), tragikomendie, absurdita, mystifikační dokument, konspirace, historické drama, válečný dokument. Rytmická lehkost a truffautovské nadšení zde jsou formálně na prvním místě a hlavní sdělení, opírající se o povahu našeho národa, je řečeno tak nějak mimoděk a leckterého diváka může absolutně minout, což je fakt, který potvrzuje samotný autor (“nejde jen o veselé legrácky z natáčení”).
© Česká Televize

Předloha láká k mnohonásobnému zhlédnutí a vzbuzuje radost při pomyšlení nad svým důvtipem, děj je do sebe uzavřen a elipticky pojí konec se začátkem, vybudování televizního mýtu o smrti herce boří kauzální tradici příčiny a následku – obojí je propojené, natáčení nezkrachovalo kvůli jeho smrti a jeho smrt (ne)byla způsobena problémy z natáčení. Mnohem jasnější je motiv zrady, který snímek často bagatelizuje, jen aby ho mohl po třiceti minutách stylově nasimulovat filmovou řečí a v závěru snímku zopakovat dějovým zvratem, který satiricky vyvrací a zároveň potvrzuje všechny komplexy a podjatosti čecháčků a Francouzů. Dějově se na něj naráží hned několikrát – Taclík zrazuje Myšičku kvůli bulvární reportáži o rapistovi Polanskim, produkční zrazují režiséra machinacemi s rozpočtem a neexistující koprodukcí s Francií. Národní malost je spojena s fyzickou velikostí štábu a jeho neustálou neschopností si přiznat, že za většinu svých chyb a přešlapů si může sám (až na ty Myšičkovy alergie). Chleba se začne nalamovat ve chvíli, kdy Zelenka přepne k čajovému dýchánku o tom, jak to teda s tim Mnichovem vlastně bylo – ve stopáži jde o místo, které tak trochu odporuje konvencím dramatu a kde se zatetelí především fanoušci kospirací a mystifikace, která zde informačně pramení především z Tesařova Mnichovského Komplexu1, knihy, jejíž výtah je ústy hlavních postav/herců překládán do nevěřící tváře produkčního filmové simulace. Je zde patrný autorův záměr a díky nenásilnému vyvrcholení scény a jejímu informačnímu přínosu s ní pravděpodobně nebude mít divák problém.
© Česká Televize

Radostí a smutkem je, že Zelenka se svým novým počinem skládá zkoušky profesionální filmové režie, která nemá na tuzemském poli zastoupení a tedy konkurenci, snad krom zmíněného Najbrta ho tedy ani nelze s nikým srovnávat, takhle jednoduše nikdo netočí. Autor s lehkostí spojuje své znalosti z psaní divadelních her s filmovým meta–vtipem a pocity diváka, na kterého pocit zrady přenáší, takové hardcore mystifikační Inception. Filmové vyjadřování autora je nesmírně bohaté a přitom podané s neuvěřitelnou lehkostí, ve které se pojí realita s fikcí, absurdno s vážnem, koprodukce s nekoprodukcí. K drzosti nedochází, i když se historickému traumatu nedostane léčení, pouze se z něj vyvozuje a konstatuje. To cenim jako svině. Všichni do kina.

___________
1 Mnichovský komplex: jeho příčiny a důsledky. Jan Tesař. R. v.: 2000, 255 stran. ISBN:80-7260-035-4
Zelenkovi nechybí vtip, nadhled ani neuvěřitelná lehkost, se kterou točí další autorský klenot zabalený složenými a ostrými ironickými závorkami, který se bude v jeho portfoliu lesknout a za který mu přejeme minimálně dalšího Českého lva. Autor staví neprůstřelné zrcadlo nešvarům češství, naší národní povaze, způsobu myšlení a histrorickému alibismu, a díky částečnému vtělení do persony režiséra Bambuška i sebeironii sám k sobě. Satiricky boří na první pohled nedotknutelný a kontroverzní mýtus, s chutí točí nejlepší tuzemský film od dob Najbrtova Polského Filmu. Führer Zelenka je super, Češi jsou srabi!

Hodnocení zbytku redakce: