Premiéry, 6. červen 2019 12:14Fénixův neřádRecenze filmu X-Men: Dark Phoenix (2019, 114', US)

RECENZE (AH) — Mutantí novinka Dark Phoenix určitě není tou letní jízdou, na kterou se v našich kuloárech čeká jako na horký brambor od Nolana, epické finále od Marvela nebo zvolna přicházející Ad Astru. X-mení restart prošel zvlášní proměnou z neskutečné pecky (First Class) po nechtěného underdoga, který se každou další letní drahotou tematicky a nápadově vykrádá, a tedy vyčerpává. Simon Kinberg převzal režijní otěže od exkových matadorů a je to vlastně dobře – umíchal sice ze svého pera a hlavy guláš, který sám opět shrnuje „svět versus exoti“, ale vrací se v něj ke kořenům série, a to do těch z počátku našeho tisíciletí. Po ohlašovaných přetáčkách a dalších průšvizích doručuje výsledek, který drží pohromadě a určitě se na něj dá dívat... i když to není kdovíjaká pecka. Jakkoliv divácky vděčné téma vlastní jinakosti je se ságou rodu Xavierů spjaté až nezdravě, ve Fénixovi se s ním pracuje relativně citlivě a prim opět hraje drama mezi postavami. Celá šíleně generická zápletka s beztvarým kosmickým hnusem a bělovlasou Jessicou Chastain funguje pouze jako umělý zesilovač konfliktu, kde na kordy jsou všichni versus paní, co v X3 vybuchla našeho milého profesora do povětří. Tyto minulostní hrozby jsou mečem nad hlavami postav a vězte, že budete překvapeni. A tím to s naším x-podhoubím tak nějak končí.

Kinberg je ale řemeslník! Nejen, že se mu daří svůj filmový příspěvek nasmrádnout tou správnou singerovskou atmosférou, která je na hony daleko od typické „komiksárny“, ale šperkuje i dynamické, nápadité a vhodně užité akční sekvence, na které se hodí co největší plátno – dopomůže mu i Zimmer, který vynechává svou typickou bušbu a diriguje známý x-mení ambient, a s příchodem velkolepé dějové pompy (všehovšudy... jednou) tak jeho pečlivá práce supluje hereckou neschopnost, která tu především v podání Sophie Turner zbytečně sráží jinak vcelku uvěřitelnou vesmírnou operu. Její Jean dostává maximum prostoru a jeden se přistihne fandě všem, jen ne jí – poté přijdou hluchá místa s Chastainkou, kterých naštěstí není mnoho, a recyklace chování ostatních postav. Vše se vrací do starých kolejí, kdykoliv se děj zastaví u výkonných pracantů Xaviera, Magneta nebo Houltova Beasta, který dostane i pár zapamatováníhodných akčních pasáží. V těch jediných funguje mutantstvo skvěle, semkle a funkčně – Kinberg přehledně exponuje jejich schopnosti a týmovou souhru, co dělá z vcelku obyčejných „fajtek“ v okoukaných setech něco zajímavého a tedy zábavného. Jeden by se snad i nezlobil za settingovou odbočku do žánrovky „z mise“, která nepoklade větší dramatické nároky. Třeba s naší mladou skvadrou!

V případě stopáže nad dvě hodiny, většího důrazu na trio postav a přidání scén s McAvoyem nebo Fassbenderem, který si tu s přehledem krade každou dostupnou scénu pro sebe, by mohl Dark Phoenix osudově vrcholit linky legendárních hrdinů a vrstvit jejich odvěké rozkoly... což se ostatně děje v každém díle. Když vám ale nefunguje hlavní ženská herečka na hlavní lince, zapletete do toho armádu galaktických Grootů a zbytek věcí nerozvedete do potřebné šíře, ze špičkového letního blockbusteru vám zbude audiovizuální pozlátko, které zdaleka nenaplnilo svůj plný potenciál.☞ PINBACKER

RECENZE (JB) — Pro koho režírující i píšící Simon Kinberg svouji sedmičku X-Menů koncipoval? Pro velebitele starých časů, co jako na „blažený“ komunismus vzpomínají na dobu, kdy se komiksové filmy omezovaly na duté dialogy a boje proti generickým záporákům? Podle zákonů evoluce měl Dark Phoenix být už dávno vyhynulým druhem. A je tudíž hříčkou přírody, respektive kinematografie. Ono skutečně dobře to asi dopadnout nemohlo, natvrdlý Apocalypse totiž sérii strhnul tak jalovým směrem, že navazovat se v podstatě nedalo a bylo nutné jej ignorovat. Což se víceméně děje, Dark Phoenix si ponechává jen postavy a nijak se na předchůdce neodkazuje. Tím ovšem to dobré končí. Ačkoliv se Kinberg nedopouští tak donebevolajících absurdit jako posledně, dál si jede svoji linku charakterové plochosti, kdy se dialogy omezují na nejnutnější informační výplň a v podstatě veškeré konflikty a dilemata postav jsou umělá a založená na předpokladu, že žádný z nich není víc než podprůměrně inteligentní.

Kinberg jako by posledních dvacet let prožil někde v kobce a scénáře psal nepolíben moderním komiksově blockbusterovým děním, jinak si snad není možné vysvětlit, že upřednostňuje prvoplánové bombastično nad byť základní péčí o postavy. Střihněme osm let zpátky, První třída skóruje božsky načrtnutým duem Profesor X/Magneto, v závěsu akorát lidskou skvadrou mutantů a obratným humorem. I přes tunu laciných elementů a málo rozměrného zlouna boduje lidským přístupem k ústředním kladným postavám. Dny Budoucí minulosti jsou halloweenskou epizodou, která vytvořila alternativní vesmír a pak Apocalypse všechno, co Třída vybudovala, zničil. Dark Phoenix pak už jen bloumá po bojišti a dobíjí raněné. A letmo, opravdu velmi letmo a v podstatě omylem při tom párkrát zavadí o strunu nostalgie, která rozechvěje už dávno zasutou lásku k mutantí sérii.☞ PINBACKER