Premiéry, 26. únor 2019 11:41Pan PluhařRecenze filmu Mrazivá pomsta (2019, 118', CA/NO/GB/US)

RECENZE (AH) — Moland předělává svůj pět let starý Boj sněžného pluhu s mafií – mezitím se doma z gauče podíval kromě Farga i na novější filmy bratří Coenů a možná sáhnul i po zaprášeném disku s Lovci hlav (2011). Taky se mu děsně líbilo, co udělal druhý Deadpool (2018) s (ne)povedeným výsadkem své skoro-X-Force. Takže ho napadlo... znovu natočit vlastní film a nějak tam zamíchat ještě větší porci divna? Tak tedy na vlnách podivna, které místy působí jako čirá, blbě ujetá radost, a občas jako přepjaté tlačení na pilu s nefunkčními karikaturami tuny vedlejších figurek (asijská manželka bratra hlavní postavy, záporák). Molandovo repete je celek šíleně přitažený za vlasy, bez tempa a se scenáristickými epizodkami, které postrádají jakékoliv napětí či akci. I tak na sebe zvládne kupit mrtvoly jednu za druhou (a hezky o tom diváka informovat).

Co zbyde? Inu, ten bizár. Černý humor sem tam dostane bílý prostor, autoři si k tomu hrají s obrazovými výpustkami, montáž má proto potenciál překvapit nezvykle dobrým nápadem výpravy děje či mocně vykolejit – klíčem tohoto rysu chování bude pravděpodobně množství koksu, které se každé ráno ztratilo cestou do střižny. Mrazivá pomsta má ale i přes všechny dějové i formální výhybky jakýsi mrazivý odér, který Molandovi v úvodní expozici doručuje vkusná práce jeho DP (Philipa Øgaarda). Ten se s horskými masivy kolem zapadlého městečka mazlí jako Neeson se svým pluhem, často navíc snímá nezvyklé celky a se sněhem, špatným počasím i účinným svícením interiéru si rozumí. Coenovsky drsná atmosféra funguje na jedničku a severské béčko tak zabíjí jeho vlastní formát, který divák zapomene pět minut po projekci.

Jaká škoda! Ten setting! Produkční design! Indiáni, kartely, znesvářené postavy, klany mezi sebou na kordy, vraždění dealerů, soutěže v hodu do řeky, hrátky s bodycountem… jaká by z toho byla boží minisérie! A když ne v produkci HBO, tak klidně od Netflixu!

Sám Moland tu nakousává tunu témat často neviděných ani v žánrovkách ryze áčkových – třeba ukázku reálného života „goril“ mimo práci pro podsvětí, včetně jejich sexuálních orientací. Na dvou hodinách stopáže ale není na větší rozvinutí mimoprvků čas, jeho většinu totiž tvůrci z nějakého důvodu pálí na peripetiích hlavního pancharta – ten a některé opravdu mimózní zkratky sráží přesvědčivost díla, kdy se jeden v kině ošívá ze strany na stranu, vydechuje u toho trapno a oxid uhličitý. Casting se tu veze na stejně šílené vlně zhulenosti jako děj – Laura Dern s Neesonem jsou vlastně dost mimo, herecký projev záporáka je úplně z jiného vesmíru a zbytek postav nedostane víc prostoru. Je třeba určitě cenit celkovou tvůrčí odvahu, která je tu doslova viditelná skoro na každém kroku, na setting se jeden uloví jak ryba na udici a ze Skalistých hor by se místo tohohle paskvilu dělala minisérie jak víno. Samozřejmě přeobsazená.☞ PINBACKER

RECENZE (JB) — Neeson je tu ultra lite verzí všech svých odkroucených drsoňských štací, otázka je jenom, jestli je to prostě vyhoření, nebo instrukce od režiséra. Ale vlastně to trochu funguje. Vzorné občanství a stoické kráglování jsou tak zvláštně neladná kombinace, že je i celkem zábavné ji na plátně sledovat, problém nastává takřka u čehokoliv mimo ni – všechny zvraty mají totálně zanedbatelný dopad, odehrávají se s rutinním pořádkem a provedeny jsou taky dost nenápaditě. Ani násilí není názorné natolik, aby poslalo film do brutusácké škatule. Obecně se toho většinu času děje tak málo, a navíc tak unyle, že se existence remaku sakra špatně obhajuje.

Ale ono to přijde. V záplavě nefunkčního suchého humoru se postupně objeví pár pasáží a momentů, které dalece přesahují standardní míru bizáru, a ještě navíc do kontextu tak moc nepasují. A kvůli nim stojí za to film vidět, kvůli indiánům na sjezdovce a paraglidingu a pár dalším. Je toho málo, ale ta hmatatelná volnost, kterou Moland při natáčení měl a s níž neváhal naložit tak nestabilně zhůvěřilým způsobem, skoro vynahradí všechnu tu okolní nudu.☞ PINBACKER