Andrew Garfield jako strikně maňánu vyznávající individum a kulisa maloměsta v nechuťáckém okrese nechuťáckého L.A. David Robert Mitchell po Neutečeš (2014)mění žánr z hororu na svrchovaný „majndfak“, v jehož aluzivním vortexu rotuje padesát odstínů zhýralosti a třitisícetřistatřicettři popkulturních odkazů. Vybere si každý. Nebo nikdo?
Radno je začít Andrew Garfieldem, který sám o sobě definuje mladistvé těžiště filmu (zajímavostí je, že Mitchell už ve svých čtyřiačtyřiceti dávno není onou „mladou“ nadějí amerického nezávislého filmu, jak byl kdesi zván). Z toho logicky vychází nabízející se kulisa bezcílného kaličství a marnivosti, v níž se film rochní konstantně. Ta převážně nabízí již xkrát přežvýkanou škálu propriet, což je částečně ke škodě, na druhé straně tím ale film dává ruce pryč od aktivního moralizování a zůstává v tohle případě jenom u poskytování rámce pro děj, což mu vlastně prospívá. I jiné instance jakýchsi zdánlivě zásadních scén, které mají potenciál být průhledně samoúčelné, zdá se, Mitchell odvrhává, aktivní apel buď záměrně obchází, či ho dokonce až zesměšňuje.
HODNOCENÍ (JB) —
Záhadě Silver Lake to bohužel v rovině nezaujatých soudů vynáší jeden z těch vlažnejších, bez ohňostrojového přídavku a obecně bez slastného ryku. Tenhle film dává ve výsledku o něco méně, než se svou nemalou stopáží bere. Otázka ale je ne, kolik dáváte, ale komu dáváte. A v tomhle případě se dává snáze než v jiných. Milovníci mindfucků asi budou nasyceni, odpůrci nebudou nikde, protože nepřijdou o kina, a řadoví cinefilové, u těch dost těžko říct. Konkrétní výroky se přeceňujou. A přeceňování se taky přeceňuje.