Andrew Garfield jako strikně maňánu vyznávající individum a kulisa maloměsta v nechuťáckém okrese nechuťáckého L.A. David Robert Mitchell po Neutečeš (2014)mění žánr z hororu na svrchovaný „majndfak“, v jehož aluzivním vortexu rotuje padesát odstínů zhýralosti a třitisícetřistatřicettři popkulturních odkazů. Vybere si každý. Nebo nikdo?
Radno je začít Andrew Garfieldem, který sám o sobě definuje mladistvé těžiště filmu (zajímavostí je, že Mitchell už ve svých čtyřiačtyřiceti dávno není onou „mladou“ nadějí amerického nezávislého filmu, jak byl kdesi zván). Z toho logicky vychází nabízející se kulisa bezcílného kaličství a marnivosti, v níž se film rochní konstantně. Ta převážně nabízí již xkrát přežvýkanou škálu propriet, což je částečně ke škodě, na druhé straně tím ale film dává ruce pryč od aktivního moralizování a zůstává v tohle případě jenom u poskytování rámce pro děj, což mu vlastně prospívá. I jiné instance jakýchsi zdánlivě zásadních scén, které mají potenciál být průhledně samoúčelné, zdá se, Mitchell odvrhává, aktivní apel buď záměrně obchází, či ho dokonce až zesměšňuje.
Záhadě Silver Lake to bohužel v rovině nezaujatých soudů vynáší jeden z těch vlažnejších, bez ohňostrojového přídavku a obecně bez slastného ryku. Tenhle film dává ve výsledku o něco méně, než se svou nemalou stopáží bere. Otázka ale je ne, kolik dáváte, ale komu dáváte. A v tomhle případě se dává snáze než v jiných. Milovníci mindfucků asi budou nasyceni, odpůrci nebudou nikde, protože nepřijdou o kina, a řadoví cinefilové, u těch dost těžko říct. Konkrétní výroky se přeceňujou. A přeceňování se taky přeceňuje.
