Premiéry, 10. prosinec 2018 08:17L. A. – Přísně šáhléRecenze filmu Záhada Silver Lake (2018, 139', US)

RECENZE (JB) — Sledování Silver Lake je přinejmenším v prvních dvou třetinách celkem zábavnou činností, to řečeno z pozice nepříznivce majndfakoidní estetiky, který Lynchem pohrdne v devíti a půl z deseti případů. Mitchell nikdy nepřikročí k zvratu, který by vyloženě podkopl budovaný fikční svět. Kulisa se nikdy nevzdaluje realitě úplně z dohledu, absurdní bomby sype především děj. Konflikt je mezi lehkým bizárem Garfielda coby protagonisty a těžkým bizárem světa kolem. Výsledek, ke kterému Mitchell (nejspíš záměrně) spěje, je v podstatě typický bojkot racionálna, který má být zesílenou reflexí světa reálného.

V tomhle ohledu je to z režisérské strany poměrně poctivá facha, jejímž plodem je především v úvodu stabilně haluzní atmosféra, laťka ale bohužel s postupující stopáží nemilosrdně klesá, především díky stále slabší podpoře scénáře. Ten je (zvlášť pro film tohohle ražení) naprosto stěžejní, to asi těžko zpochybnit, zároveň je ovšem nejnesnazší položkou pro nějakou objektivní analýzu. Ke slovu tak přichází paklík vlastních útrobních dojmů a následných intelektuálních elaborací.

Radno je začít Andrew Garfieldem, který sám o sobě definuje mladistvé těžiště filmu (zajímavostí je, že Mitchell už ve svých čtyřiačtyřiceti dávno není onou „mladou“ nadějí amerického nezávislého filmu, jak byl kdesi zván). Z toho logicky vychází nabízející se kulisa bezcílného kaličství a marnivosti, v níž se film rochní konstantně. Ta převážně nabízí již xkrát přežvýkanou škálu propriet, což je částečně ke škodě, na druhé straně tím ale film dává ruce pryč od aktivního moralizování a zůstává v tohle případě jenom u poskytování rámce pro děj, což mu vlastně prospívá. I jiné instance jakýchsi zdánlivě zásadních scén, které mají potenciál být průhledně samoúčelné, zdá se, Mitchell odvrhává, aktivní apel buď záměrně obchází, či ho dokonce až zesměšňuje.

Máloco z toho, co dělá s tušitelným záměrem, ovšem má zásadnější dopad. Postupné prokousávání se dužinou haluzní peckovice přináší stále méně uspokojení a stále méně působí dojmem, že má co říct. Na druhou stranu ovšem cesta je cíl, namítne mnohý, a já musím souhlasit. Protože Andrew Garfield. A protože nahodilé epizodky z absurdních vajec pentlí tu místy únavnou hříčku dostatečně pitoreskně, aby vznikl dojem poťouchlého autorství okolní mozaiku pojícího. A ono pojivo nakonec je v podstatě chutnější než stavební materiál jím pojený. Prohra? Vlastně ani ne, v subjektivním opojení dím, že vlastně mám (často) radši režiséra než samotný film. A že to jakoby stačí.☞ PINBACKER