Premiéry ~ recenze filmu Poslední rodina ~ 8/5/2017
Jedna rodina, jedno sídliště, dva druhy vyšinutosti, tři druhy tragédie. Režijní debut Jana P. Matuszynského vypráví o rodině Beksińských, otci, matce, synu, jejichž nesnadné soužití bylo zdrojem fascinujících uměleckých výtrysků i čirého zoufalství. Matuszynského film předchází vynikající pověst – v čem přesně tkví jeho síla?

Taková poslední rodinkarecenze filmu Poslední rodina

Vyšinutá umělecká persóna vždycky bylo a bude vděčné téma. Ať už jde o básníky s raky na vodítku či oběšené post-punkové ikony. Touha odhalit zákonitosti vnitřních světů tvůrčí mysli je vlastní všem jeho vyznavačům, ať už si je sebenaivnější snažit se z nashromážděných indicií vytvořit její exaktní analýzu. Poslední rodina se o to naštěstí nesnaží. Matuszynski vysekává brilantní odtažitou sondáž bez známky zaujatosti a pokusů o interpretaci. Jeho film je vnitřkem terária a režisér škodolibě fascinované dítě sledující interakci živočichů v něm.

Film pokrývá časový úsek od osamostatnění nestálého Tomka (což v praxi znamená přestěhovat se do protějšího paneláku) po smrt otce Zdzisława. Zdzisław sám je zde i vůdčím charakterem, ačkoliv má daleko do hlavního hrdiny. Morální základ filmu je krajně nevyhraněný, neexistuje tu nic jako kladnost nebo zápornost, jen rozličné míry chaosu vyvěrající z charakterů a jejich kolize. Vše se děje epizodicky, skrze skoky v čase, souvislého děje je pomálu. Informačně je film strohý, posunuje se v bodech a poskytuje kamsi spějící výsledky chladného pozorování.
© 2017 Aerofilms

V důsledku režisérského minimalismu padá takřka veškerá expresivní tíha na herce. A Poslední rodina skóruje naprosto bezchybným obsazením. Mírná síla malíř Zdzisław je v podání Andrzeje Seweryna vrcholně ambivalentní postavou. Ač se zdá i navzdory nepraktičnosti a lehkovážnosti být poměrně rozvážnou hlavou rodiny, jako by pod povrchem bublalo cosi ďábelského, ne ve smyslu pekelném, nýbrž jakási bezbřehá nespoutanost dravé, intelektuálně motivované pudovosti, ne nutně reprezentované jejími nejnižšími projevy, jen neopanovatelnou nutností zaznamenávat svět kolem, ať už na plátno či na kameru.

Zdzisław jako postava ostře kontrastuje s betonovou šedí panelákového sídliště, které naštěstí nemá v Matuszynského filmu větší roli, než coby základ časové osy a stroze autentická kulisa. Totalitní režim vůbec film nijak neadresuje, zdržuje se plačtivého pojetí dusivé doby, a pokud její povahu vůbec nějak reflektuje, tak pouze skrze klaustrofobičnost přeplněné bytové jednotky. Ta ostatně odráží postoj svých obyvatel jak k režimu, tak k životu. Zdzisław vede spokojený život na hromadě harampádí s manželkou, matkou a tchýní, zatímco jeho syn Tomko „luxus“ přiděleného bydliska vnímá dramaticky, jako vězení nucené nové skutečnosti v životě.
© 2017 Aerofilms

Mezi rezervovanou, až lhostejnou osobností Zdzisława a bipolárně nestabilním Tomkem stojí Zoša, manželka a matka předhozená výstřelkům dvou excentriků. Matuszynski opět neinterpretuje, opět nestraní, jen pozoruje, a ačkoliv je zkoušená žena adeptem na pateticky mučednickou glorifikaci, režie nesklouzává a stále si drží odstup. Zoša je tak enigmatická, těžko pochopitelná postava, jejíž láska k Zdzisławovi má spoustu neznámých a jejíž vztah k Tomkovi je nejtragičtějším prvkem celého filmu. Díky ní je pnutí mezi otcem a synem intenzivnější, místy až nesnesitelné. Ač nejde nikdy o otevřený konflikt, drásavé nepochopení v rámci familiárnosti v rodině je hmatatelné a Zoša je jeho přirozeným hromosvodem. A proto nakonec vlastně funguje jako výspa patosu, ovšem přirozeně, autenticky.

Matuszynského odměřenost má jen jednu nevýhodu – nedovolí kontakt s postavami. Optika kamery je zákon a přenos subjektivních sympatií je omezen v obou směrech. Režijní přístup je do puntíku dodržovaný a až do konce neučiní žádný vstřícný krok. Absolutní úcta k zobrazovanému a zdržení se vlastního vkladu přináší dokumentární a až měřitelně kvalitní podívanou, v níž srdceryvnost má své místo, ale pečlivě vypočítané. Patosu je minimum a vhledu do postav pomálu. Jestli z narativu něco jasně proznívá, je to fascinace. Bázlivá fascinace. Nechává postavy tak, jak jsou, co nejvěrněji realitě a nesoustřeďuje se důrazněji na žádný aspekt obsahu. Divák je držen v uctivé vzdálenosti a kochá se řemeslem.

Hlavní hodnocení ~ Jakub Brych
Jan P. Matuszynski má na kontě úctyhodný debut. Poslední rodina oslňuje řemeslem, je precizní a až dokumentárně uctivá ke své látce. Místy by se chtělo říct chladná, to je ale daň za vytříbenou režii. Matuszynského hra má jasně vytyčená pravidla a hranice, za které zkrátka ani on ani divák v kontaktu s postavami jít nesmí. Hlavní osobní vklad má tak na svědomí herectvo v čele s oslnivým Andrzejem Sewerynem. A je to vklad vskutku nezanedbatelný. Jako by se za skleněnými stěnami toho pomyslného terária odehrávala ta nejvybranější tragická plazí podívaná.
8