Premiéry, 18. únor 2017 18:10 aktualizováno 12. červenec 2017 00:16Moonlight hraje minimalistický bluesRecenze filmu Moonlight (2016, 110', US)

RECENZE (JB) — Ostatně nejde tu jen o to. Jako by si původní divadelní hra chtěla zajistit co nejširší úrodnou půdu, staví do čela nejen příslušníka černého etnika, ale zároveň jej činí i homosexuálem. Ve výsledku je tak rasová otázka spíš jakousi kulisou a prim hraje Chironova orientace. Ale vlastně jako... Ono tu prim nehraje v podstatě vůbec nic. Klasický oblouk teenagera zmateného nežádoucí odlišností tu sice funguje s geometrickou přesností, jeho snímání ale nezaostává za dobou a odsekává kusy melodramatu gryfem zkušeného řezníka.

Odhlédněme od všech možných cen a nominací, které v jakémsi společenském zmatku způsobeném hlavně loňskou nepředložeností mají ještě nejasnější a rozporuplnější váhu než obvykle. Místo toho vnímejme Moonlight jako pravověrné indiečko, kterým ve skutečnosti i je. Teprve v tomhle nepřikrášleném kontextu můžeme docenit hlavní hodnotu filmu, který není žalostnou litanií za práva té či oné menšiny, ale osobním vyjádřením a dalším z řady uchopení vleklého tématu.

Tři kapitoly, tři fáze mladého života. Od dětství po dospělost je hlavní postava nemluvným a okolím zmítaným nekňubou, a to i když se v třetím dějství vypracuje a radikálně změní svůj život. Existuje tu jakási poetizace, existuje tu snaha o pitoreskní postavy, existuje tu spousta věcí, všechno ale jako na nitkách, jako od stropu visící uměle rozhoupané exponáty vyčpělého slohu. To je to, co vás nutně musí praštit do oka jako první – Moonlight má extrémně generické charaktery a v důsledku toho i málo autentický děj. Mahershala Ali může hrát sebebožštěji, ale svoji postavu z papírového vězení nikdy úplně nevysvobodí. Je jen jednou z mnoha zastávek na pouti neduživého otloukánka, který nikdy pořádně neudeří do skořápky mezi sebou a světem.

Proč začínám tím negativním? Abych rozehnal zdánlivě legitimní důvody proč film zatratit. Už jsme si řekli, že zběsilé davové ovace v tomhle případě nejsou na místě. V tomhle případě si jen vybraná část obecenstva může vyzobat specifické filmové jednohubky, které film poskytuje. Moonlight nemá žádné poselství, nemá, co by sdělil světu. Jde tu o přístup. Jde tu o zvláštní taktiku uchopit příběh jen skrze tři napůl bezvýznamné výseče a nechat spoustu zásadních zvratů v prohlubních mezi nimi. Tři osekané výjevy z poloprohraného života plného ústupků. Chironova extrémní pasivita je nakonec vlastně jeho největším nepřítelem. Plachá povaha a neschopnost se vzepřít vnějšímu řízení ho nakonec stojí mnohem víc než barva kůže či sexuální orientace.

Odvržení snahy morálně apelovat a absolutní přijetí vláčného a nevýbojného vyprávěcího stylu jsou přednosti i slabiny Moonlightu. Barry Jenkins stvořil odvážně nenucený sebou se obírající film, který vše potřebné naznačuje jen svou podstatou a ne horlivou gestikulací. Kdesi v půli cesty ale režijní přístup ustrnul v opojném minimalismu a dopracoval se k výsledku, který oplývá jistým individuálním kouzlem otevřeným konkrétním jedincům, a ne absolutno hledajícím masám. Možno se hádat, jestli snad Jenkins nezazdil šanci stvořit něco nadčasovějšího či poetičtějšího. Stačilo by víc přitlačit tu či onde, ubrat pasivity a minimalismu, klást důraz na palčivá témata. Ale odpověď na to neexistuje.☞ PINBACKER