Premiéry, 11. květen 2023 11:42Bardi GalaxieRecenze filmu Dungeons & Dragons: Čest zlodějů (2023, 134', US)

RECENZE (AH) — Klíčem k určování užité dramaturgie Cti zlodějů je vzorec, který opisuje každá druhá papírová DnD™ kampaň, jen se místo několika víkendových sezení nahušťuje do celovečerní stopáže. A to de facto jedna ku jedné: cestička dobrodružství od první úrovně začátečnického nemehla po zkušeného veterána, co si poradí s mistrovsky nastraženou pastí či podvratně plánovaným převratem moci. Pokud na tuhle herní konstrukci z myslí dvojice šikovných scenáristů i režisérů divák přistoupí, je vyhráno, a vzhledem k přístupnosti je tohle dobrodružství překvapivě přitažlivé.

V rámci pozlátka doručují D&D vše, co dopředu slíbili v obrázcích i ukázkách, a navíc i to, o čem horliví fantazáci a vášniví larpeři diskutovali na redditech a co po nocích generovalo sny odrostlým pánům jeskyň. I když se tu revoluce v žádném z filmových oborů nekoná, lehkost se srdečností tvůrcům nelze upřít a snímek si i díky nim získá sympatie prakticky zadarmo.

Více než dvě hodiny jsou širokým manévrovacím prostorem, který autoři neváhají využít pro vše, co oficiální dýendýčkovský™ svět Forgotten Realms nabízí. Kinosály se tak pyšní plejádou roztodivných světů, fešných lokací, magických předmětů, ras, povolání, kouzel a taky originálního bestiáře. Kánon high–fantasy žánru je na příšerky bohatý a také plný specifického kýče. Je tak na denním pořádku, že jedním ze správců věznice je ptakočlověk, půlčíci nemají chlupatá lýtka s dychtivými bříšky a druidi–měňavci se lusknutím prstu transformují do sovích medvědů (Owlbear). S budováním fantaskna se tu řádí poctivě a vzhledem k bohatosti kánonu i relativně slušnému zisku v kinech nevidíme tento svět naposledy (pár desítek milionů by to po optimistickém víkendovém otevíráku ještě ale chtělo).

Aby ale Čest zlodějů obstála i jako plnohodnotné dílo, musela by tu zafungovat zapamatováníhodná družina hrdinů. Soupisku Cti zlodějů neplní prvoplánoví Mirci Dušíni (i když na jednoho památného dojde), po vzoru parťáků Dannyho i Star–lorda tu řádí nesourodý tým outsiderů, kterým buďto jejich fantasy kariéry nevyšly úplně podle představ, nebo jim rádoby nekonečné štěstí už beze zbytku vyprchalo. Tohle sympatické chcípáctví je napěchované nadhledem, humorem i vtipnou hláškou – umí ale i zpomalit do seriózna, když přijde scenáristická potřeba (klasicky těsně před třetím aktem).

Outsiderství tu nefiguruje jen jako vděčná scenáristická formule, ale i jako přesná paralela, jejíž přesah ve finále (jehož herní výzvu opisuje od Asterixe a Obelixe (1999)) aktivuje citové receptory všem současným i bývalým hráčům vychovaných legendami o jeskyních a dracích. Útěk z šedé reality všedního dne do fantastických světů tvořených pouze hráčskou fantazií, kde se i ten největší školní loser mohl každý páteční večer stávat honosným čarodějem, charismatickým bardem, uřvaným barbarem... a tato cesta z nuly do hrdiny je drama smyčkou, kterou tu společně s postavami opisuje i tento archetyp typického fandy mnohostěnných kostek.

Pod pitoreskně digitální fasádou tu bobtná série loupežných zápletek, seznamování diváka s konfliktními stranami, rozšiřování loru s opakovaným mrkáním ke znalcům užitého světa a procedurální rozšiřování herecké soupisky. Ta se v rámci D&D™ "žánru" potřebuje nejprve "naexpit", aby si vybudovala síly na hlavního záporáka kampaně (dobráka od kosti Forge, kterého žvaní Hugh Grant). Syžet touhle výpravou, ze které se nakonec vyklube i typický souboj se zlem ztělesněným rudými čaroději z Thay, stihne vyprodukovat dostatek zábavy z obsáhlého listu nápadů a překážek, co musí kvartet sympaťáků přeskákat, přemlátit, popřípadě přechytračit. Ty jsou svým způsobem originální: od tělnatého draka po prostorový trik s portály (který je přes nespornou vlastní vynalézavost vypůjčen z počítačové hry Portal (2007)).

Je ale úplně jedno, že se derivátní děj převaluje přes stokrát převyprávěnou peripetii či že u zdaleka ne všech charakterů dochází k opisu alespoň mikro–dramatické smyčky. Tady to i tak stačí: zkrátka a dobře se dodržuje vykopnutý styl hry, kdy hráči své role přehrávají i podehrávají, ať už jako karikatury nebo s vrstvami. A přesně jako v klasickém dračáku tu hráči svým postavám vtělují to nejdůležitější: nu, srdíčko. Tolik potřebné ve filmu o hře hrané generací srdcařů.☞ PINBACKER