Premiéry, 3. březen 2023 11:21Hennesy rány zacelíRecenze filmu Creed III (2023, 116', US)

RECENZE (AH) — Tím nejpříjemnějším překvapením je právě B. Jordan – na lesk jeho vypracovaného těla se v efektních záběrech kamery hezky kouká, to filmařsky důležité se ale odehrává v jeho rozhodování na place. A je to vítaná změna: po úspěšném úvodním snímku Creed (2015) dorazil druhý díl, co z vysokého stínu jménem Balboa těžil, co šlo. V jeho závěru říká Sly hlavnímu protagonistovi Adonisovi: "tak, teď je to na tobě, chlapče" (to chlapče tam není, ale kéž by bylo). A nyní se nacházíme v bodě, kdy si tuto radu nevzal k srdci jen Adonis, ale i B. Jordan samotný, a s třetím (a závěrečným?) dílem trilogie (?) se popral konečně po svém i v režijní židličce. Žádných rad Stalloneho se zpoza rohu ringu tentokrát bojovník nedočká.

A je to v rámci očekávání a pravidel žánru svěží vánek! Scénář se v relativně poklidném času Adonisova vybojovaného živobytí po vrcholu kariéry vrací do roku 2002, kdy se jeho dospívání manifestuje v prvním oťukáváním boxerských zápasů. Jak už je z plakátů a trailerů očividno, prim tu hraje klíčová role Damiena (výtečný Jonathan Majors), Adonisova nejlepšího kamaráda z minulosti – ta je správňácky poskvrněna temnotou, která se s postupem stopáže postupně vynořuje z mlhy střihové skladby. "Dame" se po letech ve vězení vrací do Adonisova života, čímž začíná nečekaný žánrový mix s bravurně budovaným vztahem dvou bývalých přátel, rivalů, potenciálních soupeřů, co si dluží víc než jen omluvy za staré činy.

Jestli se Jordan něco z posledních let moderního filmového dramatu naučil, je to potřeba budovat komplexní postavy, především antagonisty. To tady plní na jedničku s KO v prvním kole (aktu): konflikty jsou rozehrané výtečně, úvodní hodina stopáže uteče neznámo kam. Jordan v ní servíruje vztahové drama, rodinný film, sportovní áčko i lehký thriller. Není nouze o zajímavost charakterů: duo mužů na kordy kolem sebe krouží jako pár neškodných žraločků, ze kterých se postupem času přece jen klubou krvelačné bestie, a pravidla žánru volají po osudovém souboji.

Rodinný kruh generuje další porci tématiky; Adonis v začátku zbytku svého života vychovává svou hluchoněmou dcerku (inkluzivita – check), její vedlejší dějová linka nadhazuje téma násilí, jeho význam a důvody k použití. V rámci snímku je nabíledni, že jde o základní kámen, hnací motor i podstatu vesmíru série – proto je škoda, že se s přelitím stopáže do třetího aktu nijak nevytěží.

Halabala ve finálním tažení opustí bohužel hned několik originálních postupů a nápadů, co třetího Creeda transformovaly do vyššího kinematografického sportu. Gradace tu totiž funguje podobně jako u výtečného Warriora (2011), se kterým zápletka sdílí hned několik paralel – jen tu s frustrací nevybuchuje v konečném emočním KO. Respektive: Jordanovi se daří vytvořit komplexní postavy v emocionálně zajímavých situacích, pak se na ně ale trochu vykašle, začne doslovně kreslit každý náznak, co i méně zkušený divák prokoukl už před sto hony. Finální rozuzlení, před kterým si chlapi zas jednou nasazují zaprášené rukavice, absolvují montáž funění, soustředění a těžkostí tréninku na zápas století, vyflusne nastřádanou třaskavou směs tak nějak do ztracena. Vrub na tom má i nepotřebná uspěchanost a nadužívání zkratek, co podkope pečlivě postavené základy. I když k nim hudba hraje.. pěkná.

Tato kolize originality s klišé mužů, jejichž hlavními nepřáteli jsou především oni sami a co si v ringu mlátí do zbídačených duší všemožných životních traumat, je škodlivá – ale není to nic, co zničí zážitek a zkazí celkový dojem. Jasně, chytrostí se tu nemohlo rozhazovat do intelektuálních výšin, divákovi se tu předžvykuje takřka vše myslitelné, cesty do minulosti mají tendenci cyklit a opakovat již vyřčené, nepřekvapit, vše se tu do mozkové kůry pozorovatelů vpravuje na důkladně vybrané místo. Zároveň ale třetí Creed netrpí puncem produktu či kalkulu, působí podivně rozkročeně mezi středoproudým popkornem a autorským filmem, jaký točil třeba Scorsese v osmdesátkách, tedy něco, co necílí prvoplánově na konzumní receptory, ale co v jádru obsahuje alespoň nějakou substanci. Hloubka tu je, sice relativně mělká, ale je příjemné cítit sem tam škubnutí nečekaně studených proudů kamsi mimo očekávání.

A to se děje. A pokud z vnitřku skleněné cibule, kde je vše křišťálově zřejmé, pohlédneme na její povrch, spatříme vysoce kvalitní popkornovku s řemeslem nadprůměrné kvality, sestavenou a domlácenou srdíčkem všech zúčastněných – a už to zkrátka musí stačit na to, aby se tahle série obhájila před všemi druhy filmového fanouška.☞ PINBACKER